Apoštol Pavel nám vysvětluje: „Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jste jeho údy“ (1.Korintským 12,27). Na jiném místě je ještě konkrétnější: „Neboť jako tělo je jedno, ač má mnoho údů, a všechny údy…jsou jedno tělo, tak i Kristus“ (12,12).
Pavel nám v podstatě říká: „Podívejte se na své tělo. Máte ruce, nohy, oči, uši. Nejste jen samostatný mozek, oddělený od všech ostatních částí.“ S Kristem je to stejné. Není jen hlavou; má i tělo a my tvoříme jeho údy. Jsme spojeni s Ježíšem, naší hlavou, ale jsme také propojeni navzájem.
Nejlépe to Pavel vystihl, když řekl: „A což není chléb, který lámeme, společenstvím těla Kristova? Protože je jeden chléb, jsme jedno tělo, ač jsme mnozí, neboť všichni jsme toho jednoho chleba účastni“ (1. Korinstkým 10,16–17). Jednoduše řečeno, všechny nás živí stejná potrava: Kristus, mana z nebe. „Neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“ (Jan 6,33).
Někteří křesťané nechtějí být spojeni s jinými částmi těla. Mají společenství s Ježíšem, ale záměrně se straní ostatních věřících. Ale tělo nemůže tvořit jen jeden úd a Kristovo tělo nemůže sestávat jen z hlavy. Prostě nemůžeme být jedno s Kristem a nebýt jedno s jeho tělem.
Věřící tvoří společenství nejen kvůli tomu, že potřebují Ježíše, ale také proto, že potřebují jeden druhého. Pavel to vyjádřil takto: „Oko však nemůže říci ruce: ‚Nepotřebuji tě,‘ ani hlava nemůže říci nohám: ‚Nepotřebuji vás‘“ (1. Korintským 12,21).
Naše hlava říká, že jsme všichni důležití, dokonce nezbytní, pro fungování těla. Zvláště to platí o těch údech, které jsou zraněné a bolavé. Sám Pán říká: „Potřebuji tě. Jsi velmi důležitá součást mého těla, naprosto nezbytná k tomu, aby mohlo fungovat.