Mnozí věřící mají mylnou představu o tom, co je „být v Boží přítomnosti“. Máme tendenci si to představovat jako pocit, emoci nebo nadpřirozený okamžik. To vše může doprovázet Boží přítomnost, ale samo o sobě Boží přítomností není. Boží přítomnost je prostě on sám, jeho bytí.
Když v nás přebývá Duch svatý, máme vždy Boží přítomnost, i když je to neuvěřitelné. Pavel říká: „Bůh chtěl dát poznat, jak bohatá je sláva jeho tajemství mezi pohany: Je to Kristus ve vás, v něm máte naději na Boží slávu.“ (Koloským 1,27)
Ve starozákonních dobách se Boží přítomnost projevovala otevřením nebe nebo ohnivým sloupem či oblakem kouře. Když přišel Ježíš, změnil se způsob, jakým zakoušíme Boží přítomnost. Ve skutečnosti jsme viděli Boží přítomnost na Kristu. Ježíšův život přesně odhalil, jaký je Bůh – vrchovatě plný lásky, milosti, milosrdenství, moci, pravdy a spravedlnosti. Boží Syn přišel na Zemi, aby reprezentoval přirozenost nebeského Otce.
Ještě neuvěřitelnější je to, že skrze Ducha svatého, který v nás žije, jsme proměňováni, když posloucháme Ježíše: „Jeho božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti skrze poznání Toho, který nás povolal vlastní slávou a mocí. Tím nám byla darována vzácná a veliká zaslíbení, abyste se skrze ně stali účastníky Boží přirozenosti a unikli zkáze, do níž svět žene jeho zvrácená touha.“ (2. Petr 1, 3-4)
Mít Boží přirozenost znamená, že se nemusíme snažit být svatí; jsme svatí díky jeho přítomnosti v nás. Nemusíme se snažit být přijatelní, on nás učinil přijatelné. Nemusíme se snažit být dobří; už jsme dobří díky jeho přirozenosti, která v nás přebývá skrze jeho Ducha.
Ježíš ti zaplatil život bez hanby a strachu. Můžeš žít ve svobodě, bez odsouzení a překážek mezi ním a tebou. Proto Pavel nabádá: „jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Filipským 3, 13-14)