Ježíš řekl jednoho dne svým učedníkům: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne.“ (Lukáš 9,23). Ale sám Ježíš padl pod tíhou svého kříže, unaven, vyčerpán, neschopný nést jej dál. Jan říká: „Nesl svůj kříž a vyšel na místo zvané ... Golgota“ (Jan 19,17). Bible nemluví o tom, jak daleko si Ježíš svůj kříž nesl, ale víme, že přinutili jistého Šimona z Kyrény, aby kříž vzal a donesl jej na místo ukřižování (viz Matouš 27,32).
Ježíš dospěl až na konec svých sil — koneckonců každý člověk vydrží jen určitou zátěž, než se dostane do bodu zlomu — a kříž se pro něj stal příliš těžkým, už jej nemohl unést. Co z toho tedy vyplývá? Může náš Pán pro nás udělat něco, co pro sebe udělat nemohl?
Ježíš dobře ví, co říká, když nás povolává k tomu, abychom „vzali svůj kříž a následovali ho.“ On rozumí bolesti, bezmoci a tíži, kterou kříž vyvolává. Má v paměti svůj vlastní kříž a ví, že ani my nejsme schopni nést náš kříž celou cestu ze svých vlastních sil.
V tom je skrytá pravda, která je nesmírně mocná a poučná a může změnit náš náhled na všechny problémy a bolesti. I když to může znít až rouhačsky, ani Ježíš neunesl svůj vlastní kříž. Pro nás to znamená, že ten, kterému nejsou lhostejné naše neduhy, sám zažil, jaké to je být slabý a nemoci udělat jediný krok dál bez cizí pomoci. Byl pokoušen stejnou měrou, jakou jsme my pokoušeni dnes. Největší pokušení ale nespočívá v tom, že bychom selhali a museli náš kříž kvůli své slabosti položit; ale pokušením pro nás je snažit se svůj kříž nést sami, z našich vlastních sil. Ježíš řekl: „Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti.“ (2.Korintským 12,9)