„Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.“ (Jan 17,24) Ježíš se modlil za své učedníky - což zahrnuje i nás. Prosil Otce o to, abychom mohli vidět jeho slávu, čímž měl na mysli, abychom jej znali.
V době Starého Zákona se Ježíš zjevuje v lidské podobě nebo jako anděl, a také s různými důsledky. Tak například když se Jákob pokoušel zápasit s Pánem, zůstal s vykloubeným kyčelním kloubem. A když Mojžíš žádal Boha: „Dovol mi spatřit tvou slávu“ (Exodus 33,18), Pán mu odpověděl: „Postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu“ (Ex 33,22-23). Jinými slovy musel chránit Mojžíše před plným zjevením sebe samého.
Když v Novém Zákoně apoštol Jan uslyší hlas Páně a obdrží zjevení na ostrově Patmos, padne na tvář. Běžná reakce mužů a žen po spatření Ježíše byla bázeň a úžas. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybychom Jej my zahlédli ve vší jeho nádheře a vznešenosti, jak se to stalo Mojžíšovi a Janovi.
Ježíš je nádherný v mnohem hlubším smyslu tohoto slova. O někom říkáme, že je krásný nebo pohledný, ale Ježíš je daleko víc než to. On je velkolepý! On je slavný, podivuhodný, mimořádný, jedinečný, výjimečný. Je také láskyplný, laskavý, vzácný, plný vznešenosti. Budí úžas, je silný, majestátně mocný, moudrý, mimořádný. A ve všem vítězí.
Dokonce i ve své lidské přirozenosti zůstal Ježíš svrchovaný, byl jedno s Bohem (viz Koloským 2,10). Podívejme se na některé z Jeho charakteristických rysů: plný spravedlnosti (Jan 8,16), dokonale spravedlivý (Jan 8,46). On je láska (Jan 13,34) - láska, která je nevysvětlitelná.
Tuto lásku si vůbec nezasloužíme, ale v tom tkví právě krása našeho podivuhodného, jedinečného Spasitele. Vzdejme mu dnes chválu za dar spasení a za Jeho oběť, kterou nelze slovy ani popsat.