„Kdo z vás by svému služebníkovi hned po jeho návratu z pole nebo pastvy řekl: ‚Pojď ke stolu‘? Neřekne mu spíše: ‚Připrav mi večeři, vezmi si zástěru a obsluhuj mě; až se najím a napiji, můžeš jíst a pít i ty?‘ Děkuje snad tomu služebníku, že udělal, co mu bylo nařízeno? Tak i vy, když uděláte všechno, co je vám nařízeno, říkejte: ‚Nezasloužíme chválu. Jen jsme jako služebníci splnili svou povinnost.‘“ (Lukáš 17,7-10)
Pánem je zde Ježíš a služebníka představuje každý věřící. Služebník tvrdě pracuje celý den a když skončí, potřebuje se nasytit. Od svého Pána čeká pochvalu za svou námahu a pobídku k jídlu k obnově sil. Místo toho Pán přikazuje: „Obleč si zástěru a nachystej jídlo nejprve mně. Najíst se můžeš až potom.“
Na první pohled vypadá tento příkaz přísný a náročný, přitom nic nemůže být dál od pravdy. Ve skutečnosti je tím řečeno: „Postav Boží království ve svém životě na první místo a vše ostatní ti bude přidáno.“ (viz Matouš 6,33) Už svým učedníkům Ježíš řekl: „Vás jsem nazval přáteli“ (Jan 15,15).
A teď říká: „Jste mými služebníky, ale já vás nazývám přáteli. Hladovím po obecenství s vámi. Ano, já vím, že jste celý den pracovali na polích, ale chci, abyste zasedli k mému stolu – mám toho na srdci tolik, co vám potřebuji sdělit.“ Tohle by mělo změnit váš pohled na komunikaci s Pánem a způsobit revoluci ve vašem modlitebním životě.
Toto podobenství je jednoznačně o nasycení Krista a náš Pán jednoznačně vidí tento akt jako naše nejvyšší povolání. Můžeš namítnout: „Myslel jsem, že mé nejvyšší povolání je jít pracovat do polí.“ To je jistě vysoké povolání, ale Ježíš říká, že není nejvyšší. „Boží povolání v Kristu Ježíši“, které Pavel zmiňuje v listu Filipským 3,14, je rozhovor a důvěrný vztah s Kristem.
Ježíš říká: „Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjevení 3,20) Mělo by nás uvést do hluboké pokory, že Ježíš nám chce být nablízku a mluvit s námi.“