Jako Kristovi následovníci si musíme dávat pozor, abychom nepadli do oblíbené satanovy pasti: abychom se nezapletli do přelétavého kulturního a politického rozumování, tolik rozšířeného v dnešním světě. Když satan podnítí svět proti křesťanům, snaží se, abychom byli naštvaní a toužili po odvetě. Jinak řečeno, chce nahradit náš naprostý pokoj v Ježíši svárlivostí, která nás přivede k obraně před útoky pronásledování, a ne k jejich trpělivému snášení kvůli evangeliu.
Církev nehraje se sekulárním světem šachový zápas, při němž by strategicky přemisťovala figurky, aby vyhrála kulturní válku. Pokud si ale nedáme pozor, můžeme být zataženi do „hry“ a zbaveni veškeré slanosti a světla, jež jsme dostali od Krista pro uskutečňování jeho záměrů zde na zemi.
Tento kulturní boj není ničím novým. Vzpomeňme si na příšernou genocidu, která se odehrála v Izraeli při Ježíšově narození. „Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek“ (Matouš 2:18). Ježíš vyrůstal v kultuře, kde neměl žádné chlapce svého věku, protože byli všichni vyvražděni. Čistě hypoteticky mohl vyrůstat s myšlenkou na pomstu: „Herodes zaplatí za to, co udělal všem mým židovským bratrům. Jednou ho svrhnu z trůnu!“
Místo toho, když bylo Ježíšovi kolem třiceti let, pustil se do hlásání dobré zprávy, uzdravování nemocných, předvádění zázraků, dokonce i kříšení mrtvých. Zkrátka se staral o záležitosti svého Otce. Držel se svého poslání! I když mu farizeové řekli, že ho chce Herodes Antipa zabít (viz Lukáš 13:31), odpověděl jim, ať králi vyřídí, že on bude ve svém díle pokračovat. Věděl, že je Herodes hrozbou, on se ale nebude rozptylovat tím, že by s ním bojoval, protože je zaměřený na dosažení svého cíle: osvobodit všechny zajaté!