„Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu, učedníci ho následovali. Když došel na místo, řekl jim: ‚Modlete se, abyste neupadli do pokušení.‘ Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: ‚Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň‘ Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji, pot mu kanul na zem jako krůpěje krve. Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a uviděl, že zármutkem usnuli. Řekl jim: ‚Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.‘“ (Lukáš 22:39-46).
Všichni víme, že Ježíš odevzdal svůj život modlitbě. Stejně tak si můžeme být my, jako jeho následovníci, jisti, že je Jeho touhou zapálit každého z nás pro modlitbu.
Událost, zaznamenaná v Lukáši 22, se odehrává v předposlední den Ježíšova života. Mohl jistě promlouvat na tisíce témat, učit na nejrůznějších důležitých místech a setkávat s budoucími vedoucími církve, ale neudělal to. Místo toho věnoval Ježíš všechen svůj čas a energii modlitbě.
Máme sklon myslet si, že modlitba je vlastně jenom doplňkem k našim mnoha úkolům a programům — ale pro Ježíše byla modlitba jeho programem. Nic nebylo Jeho srdci bližší, než společenství s Otcem a chtěl, aby i jeho učedníci následovali jeho příkladu.
Ježíš věděl, že Jeho čas se krátí a chtěl naposledy několika svým učedníkům ukázat, jak je modlitba důležitá. Chtěl jim ukázat, jak se modlit opravdově, nikoli jen povrchně. Chtěl, aby věděli, jak opravdově hledat Boží království, jak se modlit a jak opravdově chodit s Bohem.
Pokud jsi učedníkem Ježíše Krista, budeš toužit po tom, abys následoval Jeho příkladu v modlitbě.