Podle písma dochází k největšímu odhalení Boží dobroty vždy v časech, kdy jsou lidé v problémech, izolaci a strádání. Příklad najdeme v životě Jana. Po tři roky tento učedník chodil s Ježíšem. Byla to doba odpočinku, pokoje a radosti, i když přišlo několik problémů a zkoušek. Jan znal Ježíše jen jako Syna člověka. Kdy tedy přijal zjevení Krista v celé jeho slávě?
Stalo se to až poté, co Jan byl odvlečen v řetězech z Efezu. Byl vyhoštěn na ostrov Patmos, kde byl odsouzen k tvrdé práci. Neměl zde žádné přátele ani rodinu, kteří by ho posilovali. Musela to být doba naprostého zoufalství a nejhlubšího propadu.
Tehdy obdržel Jan zjevení od Pána, které se stalo poslední kapitolou písma: Kniha zjevení. Uprostřed temné hodiny k němu přišlo světlo Ducha svatého a Jan uviděl Ježíše tak, jako ho nikdy předtím nespatřil. Tehdy viděl Krista jako Božího Syna.
Jan nedostal toto zjevení během dnů, kdy byl Ježíš na zemi, ani když pracoval po boku ostatních apoštolů. Jan uviděl Krista v celé jeho slávě v nejtemnější hodině svého života. Když Jan uviděl takto Ježíše, padl na zem, ale Ježíš položil na Jana ruku a ujistil ho: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ (Zjevení 1,17-18)
Věřím, že toto zjevení přichází ke každému modlícímu se a zraněnému služebníkovi právě v jeho nouzi. Duch svatý říká: „Ježíš drží všechny klíče od života a smrti, takže odchod každého je v jeho rukou.“ Toto odhalení má přinést do našich srdcí mír. Můžeme si představit, že Ježíš stojí i před námi, drží klíče od života a smrti a ujišťuje nás: „Nebojte se. Mám všechny klíče.“
Jaká bude naše odpověď? Stejně jako Jób řekněme ve víře: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jób 1,21)