Mojžíš byl sám na hoře Chorebu a pásl stádo ovcí svého tchána, když jeho pozornost upoutal zvláštní pohled – keř byl v plamenech. Když přistoupil blíže, aby se na to podíval, zavolal ho z keře Hospodin.
„Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře“ (2. Mojžíšova 3,3-4).
Keř hořel proto, že v něm byl přítomen Hospodin, neshořel však. Byl obrazným zpodobněním Boží svatosti.
Pán řekl Mojžíšovi: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá“ (2. Mojžíšova 3,5). Mnoho z nás tento verš jen tak prolétne, aniž bychom pochopili nesmírnou hloubku jeho významu. Tento verš přitom hovoří o tom, jak být svatý.
Vidíme, že Mojžíš měl být povolán k Božímu věčnému cíli pro jeho život – aby vysvobodil Izrael z otroctví. Nejprve však musel Hospodin Mojžíšovi ukázat půdu, na které k Němu, Bohu, může přistoupit. Musí to být svatá zem. Mojžíš byl tedy povolán k tomu vstoupit do společenství tváří tvář se svatým Bohem a musel na to být dobře připraven.
Mojžíše pojala bázeň, když k němu Hospodin promluvil: „Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět“ (2. Mojžíšova 3,6). Z čeho měl strach? Protože se dozvěděl o úžasné svaté půdě, na níž může přistoupit k Pánu!
V Novém zákoně nalezneme obdobný verš: „Aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem“ (1. Korintským 1,29).
Tento Pavlův verš neplatí jen v novozákonní době. Byl pravdivý i za dnů Mojžíše. Mojžíš musel sám poznat, že Hospodinovo dílo se nenaplní skrze lidské schopnosti, ale pouze naprostou důvěrou a závislostí na Pánu. Svatost není něco, čeho můžeme dosáhnout či k čemu se můžeme vypracovat. Je to něco, co získáme vírou a důvěrou v Ježíše Krista.