V Janovi 20 čteme příběh o Máří Magdaléně, která ztělesňuje Nevěstu, která své srdce úplně odevzdala Kristu. Podle všeho tato žena sloužila Pánu Ježíši a naplňovala Jeho potřeby s láskou a náklonností spolu s další Marií. Činila tak s naprostou vděčností, neboť Bible říká, že z ní Ježíš vyhnal sedm démonů (viz. Lk 8:2).
Co se týká života ve světě, Marie Magdaléna nebyla intelektuálka, a když učedníci diskutovali o hlubokých teologických věcech, ona pravděpodobně své myšlenky ukrývala v sobě. Ženy v těch dnech zřídka kdy otevřeně mluvily o duchovních záležitostech za přítomnosti mužů. Ale Marie měla něco, co tito intelektuálové neměli – ano, něco mnohem hlubšího, než Ježíšovi učedníci. Měla zjevení!
„První dne po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdaléna k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu je odvalen“ (Jan 20:1). Marie odešla k hrobu velmi brzy ráno, zatímco ostatní ještě spali. Když našla prázdný hrob, běžela vyhledat Petra a Jana, ale poté co uviděli, že Ježíš už v hrobě není, vrátili se zpátky ke svým záležitostem jako obvykle (viz 20:2-10).
Ale ne tak Marie! Plakala a její duch volal: „Tento svět je nesnesitelný bez Ježíše! Nemůžu jít domů, aniž bych věděla, kde je.“ Byla rozhodnutá zůstat tam, hleděla do hrobu, dokud její zlomené srdce nebylo uspokojené. „Vzali mého Pána a nevím, kam Ho položili“ (20:13).
Marie nemohla odejít. Její věrné srdce se nemohlo uspokojit, jedině Ježíšem – on byl jejím životem! A určitě, její věrnost přinesla překrásné zjevení. Zatímco ostatní učedníci odpočívali ve svých domovech, Marii navštívil Bůh a ona viděla věci, které nikdo jiný neviděl – protože své srdce odevzdala Ježíši (viz 20:11-17).