Občas se uprostřed noci probudím s neurčitou úzkostí. "Žalobce bratří" mi šeptá, "jseš k ničemu, jen bezcenné břemeno pro ostatní. Jen se podívej na svou minulost, kolikrát jsi všechno zpackal." Satan miluje, když může křesťany takhle mučit, ale když přišel Ježíš, učinil tomu přítrž. "To teď končí!", prohlásil. A přidal nádherné ujištění: "Nemyslete si, že já vás budu žalovat před Otcem." (Jan 5:45)
I jako Boží lid můžeme ve skutečnosti někdy obžalovávat sami sebe. Pavel říká, "...prokazují působení Zákona zapsaného v jejich srdcích...jejich vlastní myšlenky je někdy obviňují a někdy obhajují." (Římanům 2:15). O kom tady Pavel mluví? O křesťanovi, který se stále snaží žít pozůstatky Starého Zákona tím, že se pachtí, aby Boha potěšil svými vlastními silami. Takový křesťan si může říkat, "tenhle týden se mi s Pánem dařilo, není důvod, abych to nezvládl i ten další".
Žalovat na nás mohou i další lidé, jako se to stalo oné cizoložnici, kterou náboženští vůdci přivedli před Ježíše a požadovali, aby ji odsoudil také. Ale jak Ježíš jejím - i svým - žalobcům odpověděl? "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem." (Jan 8:7). Ježíš posvítil tam, kam to bylo třeba: na jejich vlastní hřích. A oni se jeden po druhém se vytratili. (Jan 8:9).
Hlasy nám můžou křičet do uší, ale když křičí, uslyšíme nad nimi všemi ještě jiný: "Mé ovce slyší můj hlas a já je znám a následují mě." (Jan 10:27)
Ztiš se a uslyšíš hlas Ducha Svatého jak říká, "Ježíš tě vysvobodil". Kéž vám Bůh pomáhá stavět na pevném základu, kterým je nádherná Ježíšova láska, a radovat se z Jeho úžasné milosti!