Ačkoli se v církvi neustále mluví o odpuštění, obnově a uzdravení, ve skutečnosti se to jen málo mezi křesťany projevuje. Všichni si o sobě rádi myslíme, že sloužíme ke smíření, zvedáme padající a vždy odpouštíme a zapomínáme. Ale i mnozí velmi duchovní neprojevují ducha odpuštění.
Je pro nás těžké odpustit těm, kdo zranili naši hrdost, jsou nevděční; nebo nás podvádí. Většina křesťanů neví, jak reagovat na kritiku. Nejrůznějšími způsoby skrýváme své rozhořčení, a stali jsme se mistry ve výmluvnosti na svou obranu. Ano, dotčená hrdost je hrozná věc.
Často je to tak, že dříve, než odpustíme ostatním, musíme odpustit Bohu. Ačkoli Bůh proti nikomu nikdy nezhřešil, nebrání nám to hněvat se na Něho. Přicházíme před Něj, abychom se modlili, ale přechováváme vůči Němu negativní pocity, protože neudělal to, co jsme si mysleli, že by měl udělat. Neodpovídá na modlitbu několik týdnů, měsíců nebo dokonce několik let. Nebo nečekaně přijde na milovaného člověka nemoc či tragédie a naše víra začne kolísat.
Nezapomeňte, že Boží slovo dává jasně najevo, že pochybující člověk od Boha nic nedostane: „Ať ale žádá ve víře a bez pochybností. Kdo pochybuje, podobá se totiž mořské vlně, větrem bičované a hnané sem a tam. Ať nikdo takový nečeká, že od Pána něco dostane – člověk s dvojakou myslí je totiž ve všem nestálý.“ (Jakub 1,6-8)
Ježíš chápal tuto tendenci svých dětí držet hněv proti nebi, když věci nejdou podle plánu. Varoval Petra, aby o nic neprosil, když stojí před Bohem, jestliže neodpustí:„Když se postavíte k modlitbě, odpouštějte, pokud něco proti někomu máte, aby i váš Otec v nebesích odpustil vaše prohřešky vám.“ (Marek 11,25)
Máte-li ve svém srdci tajnou zášť vůči jiné osobě nebo proti nebi, nechte v sobě pracovat Ducha odpuštění. Bůh je věrný!