ZACHRÁNĚN KVŮLI NAPLNĚNÍ JEHO CÍLE

„Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?“ (Žalm 130,3)

Mnozí křesťané se potýkají s podobnými obtížemi jako David. Když se do jejich duší vtiskne svatá Boží bázeň, neustále před nimi vyvstává děsivá Boží majestátnost. Stejně jako David volají: „Pane, kdo před tebou obstojí? Kdo snese tvou svatost?“

Jonáš si položil přesně tu samou otázku. Ležel na dně moře, neschopný vymanit se ze své bezvýchodné situace, když zvolal: „Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily.“ (Jonáš 2,4)

Kdo uvrhl Jonáše do hlubin temnoty? Byl to Bůh! Nebeský Otec snesl proroka až na samé dno a připravil velrybu, aby ho spolkla. Bůh se na Jonáše nehněval, tak proč dopustil, aby se mu to stalo? Protože chtěl zabránit svému služebníku v útěku před svou vůlí. Chtěl, aby Jonáš následoval jeho plán, aby mohl být požehnán. Stručně řečeno, Bůh poslal Jonáše do hlubin, aby ho obnovil.

Kniha Jonáš 2:3 nám přesně říká, o co Bohu šlo: „Volal jsem ze svého soužení k Hospodinu, a odpověděl mi, z lůna podsvětí jsem křičel o pomoc, a uslyšel jsi můj hlas.“ Bůh čekal, až se Jonáš obrátí k němu, až bude volat přímo k němu. Potom se Jonáš modlil: „Když ve mně umdlévala má duše, rozpomínal jsem se na Hospodina …“ (Jonáš 2,8)

Dnes s námi Pán jedná stejně. Dovolí, abychom se propadali do zoufalství nad svým hříchem, dokud už nám nezbude vůbec nikdo, ke komu bychom se mohli obrátit než k němu. Nakonec z hlubin našeho pekla voláme: „Ó, Pane, vyslyš mě, prosím! Už nemám žádnou naději. Musíš mě vysvobodit!“

Možná jste kvůli svému hříchu klesli na dno. Zdá se, že nedokážete zvítězit nad tím jedním hříchem, který vás sužuje, a Pán vám dovolil klesnout do hlubin. Vše má však svůj účel. On doufá, že se, stejně jako Jonáš obrátíte k němu.

Milovaní, buďte si jisti, že když Jonáš volal k Pánu, Bůh ho velmi rychle vysvobodil: „I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.“ (Jonáš 2,11)