ZA CO SE MODLÍME

Modlitba je často jednou z nejsobečtějších oblastí života křesťana. Když se nad tím zamyslíme, většina našich modliteb je zaměřena na naše vlastní potřeby. Dva hlavní předměty našich přímluv jsou vlastní duchovní růst a potřeby rodiny a přátel.

Občas jsme schopni překročit rámec svých starostí a modlit se za druhé. Přesto se často stane, že řekneme: „Budu se za tebe modlit a pak to nesplníme. Nebo se pomodlíme jednou a rychle na svůj slib zapomeneme.

Nedávno jsem se ve světle Božího slova zamýšlel nad vlastním modlitebním životem a byl jsem usvědčen z toho, jak úzký a limitovaný je. Jako většina věřících trávím v modlitbě spoustu času hledáním Boží vůle pro svůj život. Volám a prosím za posvěcení, vedení, pomazání ve službě. A užívám si společenství s ním, tiše ho chválím a přijímám občerstvení v jeho přítomnosti.

Také se denně přimlouvám za svou rodinu. Prosím Pána, aby ochránil mé děti před ďáblovými nástrahami – aby mí synové byli jako duby zasazené u Boží řeky, aby moje dcery byly jako vzácné kameny v jeho paláci, aby všechna moje vnoučata milovala Ježíše. Modlím se za potřeby našeho sboru. Také se přimlouvám za lidi, o kterých vím, že procházejí krizí a za mnoho misionářů a služeb, které podporujeme.

Možná řeknete: „To je všechno chvályhodné, bratře Davide. Je pěkné vědět, že máš společenství s Bohem a modlíš se za všechny ty potřeby.“ Ale podle Božího slova takové milé obecenství nestačí. V obecenství s Pánem je tajemství duchovního růstu, a na zemi nemůžeme prožít nic hlubšího, ale pokud chodíme k jeho trůnu jen s vlastními potřebami, chováme se sobecky. Nemůžeme jednoduše ignorovat naléhavé potřeby všude kolem nás.

Ježíš řekl učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“ (Matouš 9,37-38)