„Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách, spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině. Poručil a povstal bouřný vichr, jenž do výše zvedl vlnobití. Vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli v té spoušti hlavu. V závrati jak opilí se potáceli, s celou svou moudrostí byli v koncích.“ (Žalm 107,23-27)
V tomto žalmu čteme, že byli „s celou svou moudrostí v koncích“. Přišla bouře na moři, obří vlny vynášely loď k nebi a pak ji nechaly propadnout až do hlubin. Mocný vítr jí zmítal sem a tam, takže žádný námořník nedokázal stát pevně a všichni se potáceli jako opilí.
Lodní plachty byly stažené a otrhané a na palubu dopadala jedna mocná vlna za druhou. Námořníci museli bojovat, aby se udrželi na nohou. Vypadalo to, že je všechno marné, a všichni propadli naprostému zoufalství. Byli bezmocní, vydaní napospas síle živlů, neschopní zastavit bouři, neschopní se zachránit.
Tito námořníci došli do bodu, kdy byli „s moudrostí v koncích“. Je to stav, který postihne dřív nebo později všechny křesťany. Jednoduše to znamená: „vyplýtvat nebo vyčerpat všechny možnosti chápání nebo přemýšlení o východisku.“ Zkrátka není úniku, není žádná pomoc ani vysvobození jinde než u Boha!
„A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vyvedl je z tísně: utišil tu bouři, ztichlo vlnobití. Zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli.“ (Žalm 107,28-30)
Kdy pro námořníky z Žalmu 107 skončila bouře? Kdy je Bůh přivedl do jejich vytouženého bezpečného útočiště? Za prvé, námořníci došli do bodu, kdy byli se svou moudrostí v koncích a vzdali se veškeré lidské naděje na záchranu a pomoc. Řekli: „Neexistuje žádný způsob, jak bychom se zachránili. Nikdo na světě nás z toho nemůže dostat!“ Za druhé, ve svém soužení volali k Bohu a obrátili se o pomoc k němu jedinému. Milovaní, to je klíč k překonání bouří.