Jako následovníci Ježíše Krista bychom měli brát Boha vážně a přijmout jako pravdu vše, co nám odhaluje – zejména pokud se to týká nás samých. Naše „staré lidství“ se snaží ospravedlnit se před Bohem svými skutky. Člověka usvědčuje jeho vlastní svědomí ze špatného jednání, ale místo toho, aby činil pokání, snaží se s hříchem bojovat sám. „Změním se. Budu bojovat se svým hříchem, ať to stojí cokoliv. A Bůh si určitě všimne, kolik do toho vkládám úsilí.“
Takový člověk přináší Pánu mnoho potu a slz. Modlí se a postí, aby dokázal, že má dobré srdce a aby uspokojil své vlastní ego. Dokáže odolávat hříchu i několik dní, říká si: „Když jsem dokázal nezhřešit dva dny, proč bych nedokázal vydržet čtyři dny nebo celý týden?“ Na konci měsíce má ze sebe dobrý pocit a myslí si, že se dokázal od hříchu osvobodit.
Pak se ale jeho starý hřích znovu vynoří a on upadá do hlubokého zoufalství. A celé to začne znova. Takovýto člověk je jako křeček na kolotoči, ze kterého není úniku.
Apoštol Pavel nám říká, že „starý člověk“ umřel na kříži. Staré lidství bylo ukřižováno spolu s Kristem, v Božích očích zemřelo. Ježíš ho vzal s sebou do hrobu a tam bylo zapomenuto. Našemu starému já Bůh říká: „Tebe neznám a s tebou jednat nebudu. Jednám jen se svým Synem a s těmi, kdo v Něj věří.“
Nový člověk už vzdal všechny pokusy potěšit Boha tím, že koná dobré skutky z vlastních sil.
Nový člověk setrvává v pravdě, která se skrývá ve verši: „Je jasné, že Zákonem není nikdo před Bohem ospravedlňován, neboť ‚spravedlivý bude živ z víry‘“ (Gal 3,11). Věří také tomu, co Pavel napsal Koloským: „Neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Kristem v Bohu“ (Kol 3,3). Možná, že ne vždy to pociťuje a snad to ani plně nechápe, ale rozhodně kvůli tomu s milujícím Otcem nepolemizuje. Přijímá to vírou, je věrný Jeho slovu a důvěřuje Mu.