Jen málo lidí mluví o hluboké bolesti, úzkosti a vzteku, které doprovázejí lásku k marnotratným dětem. Ježíš zmínil otcovu úzkost i ohromující úlevu, když viděl zatoulaného syna vracet se domů. Pečovat o umíněného člověka je pro duši cesta pouští. Jak pečovat o vlastní srdce uprostřed toho všeho?
Podobenství o marnotratném synu v Lukáši 15,11 je často vykládáno jako lekce milosti, odpuštění, žárlivosti nebo dokonce poctivosti. Ovšem málokdy si uvědomujeme, co všechno musel obětovat otec marnotratného syna, co ho to stálo duševně, duchovně i fyzicky. Pouze ti, kteří také milovali marnotratníka, mohou dosvědčit, čím tento otec prošel.
Charakteristickým rysem tohoto příběhu jsou roky odcizení. Otec - srdce rodiny - měl hlavní slovo, a jeho vnitřní stav a postoj určily osud rodiny.
Judy Dagles, autorka knihy Když miluješ marnotratníka, prošla údolím slz se svým synem Joshem. Řekla, že Bůh konal nejen v Joshově životě, ale že se zaměřil také na ni. Tato cesta osvětlila oblasti v jejím charakteru, které potřebovaly posílit, aby její rodina přežila a uzdravila se. Bůh dal důraz na tři oblasti: bezpodmínečnou lásku, laskavost a odevzdání se.
Bezpodmínečná láska byla nedostatkovým zbožím, protože Josh několik let její lásku neopětoval. „Bůh mi ukázal, že neočekává, že budeme opětovat jeho lásku k nám,“ řekla. „Měla jsem také přestat očekávat opětování své lásky.“ Také urputně bojovala o laskavost a odevzdání se. Bůh jí dal lásku k tomu krásnému, ale zlomenému chlapci. Brzy zjistila, že není schopna vytvářet laskavé prostředí, a že uzdravení přijde pouze tehdy, když skrze ni bude proudit Boží laskavost. Nakonec odevzdala svou vůli a své představy Bohu, a Duch Svatý začal pracovat v její rodině.
Obvykle nevidíme příliš užitku z takových těžkých let; vše co cítíme je ztráta a smutek. Bůh nás chce přesto povzbudit. Dlouhé období formování nás a utváření hlubokého vztahu s ním pokládá pevný základ pro správná rozhodnutí a nový začátek. „Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky.“ (Lukáš 15,20)