Ten příběh znáte. Mladý muž vzal půlku majetku, kterou by zdědil po otci, a promrhal ji rozmařilým životem. Skončil na mizině, s podlomeným zdravím, zlomený na duchu. Na samém dně se rozhodl navrátit k otci. Písmo říká: „I vstal a šel k svému otci. Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ (Luk 15,20)
Všimněte si, že nic nezabránilo otci odpustit synovi. Tento mladý muž nemusel udělat nic, dokonce ani vyznat hříchy, protože jeho otec se již pro smíření rozhodl. Skutečně, otec běžel synu naproti a objal jej, jakmile jej viděl přicházet po cestě.
Odpuštění není nikdy problém pro žádného milujícího otce. Stejně tak, nikdy není problémem pro nebeského Otce, když vidí kající dítě.
Když nad tím uvažujeme, odpuštění není hlavním předmětem tohoto podobenství. Ježíš, ve skutečnosti dává jasně najevo, že nestačí, aby bylo marnotratníku jen odpuštěno. Muselo nastat napravení věcí. Otec neobjal svého syna, aby mu odpustil a následně ho nechal jít svou cestou. Ne, otec toužil po blízkosti svého dítěte, po komunikaci s ním. I Když bylo marnotratníku odpuštěno a byl opět přijat, stále ještě nebyl usazen v domě svého otce. Otec mohl být spokojen a radovat se pouze tehdy, když je syn v jeho přítomnosti. O to běží v tomto podobenství.
Zde je příběh velmi zajímavý. Všimněme si, jak otec svému synu odpovídá. Nevysloví ani slovo pokárání. Vůbec nezmiňuje jeho rebelii, bláhovost, prostopášný život a duchovní pád. Ve skutečnosti už otce odchod jeho syna nezajímal. Proč?
V otcových očích byl starý chlapec mrtev. Jeho syn už uvažoval naprosto odlišně. Syn, který se vrátil domů, byl novým člověkem a jeho minulost nebude nikdy zmiňována. Otec prohlašoval: „Pokud jde o mě, tvé staré já je pryč. Kráčej se mnou jako nový člověk.“
Jde o to samé pozvání, jaké pro nás má náš nebeský Otec. Problém hříchu je vyřešen. Jsme zváni, abychom směle vstoupili do jeho přítomnosti a měli podíl na jeho milosrdenství.