Než se pustíme do hledání nového poznání nebo nového směru svého života, musíme si nejprve uvědomit, co už pro nás Bůh udělal. Věřím, že právě toto je jeden z nejmocnějších nástrojů, kterým Duch svatý inspiroval apoštola Pavla a posílil jeho duši, když byl ve vězení. Izolován od ostatních, na dně ponuré a špinavé římské cely, v krutých životních podmínkách jako by vše nutilo Pavla, aby v prvních řádcích svého listu mluvil o své bolesti.
Zdánlivě ho všechno tlačilo k tomu, aby se nejprve podělil o své těžkosti, kterými procházel, pochybnostech nebo dokonce hořkosti vůči těm, kteří ho opustili. Pavel však svůj list začal poděkováním Bohu a vyprávěním o své radosti. V čem tedy spočívá jeho tajemství?
„Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím; jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud“ (Filipským 1,3-5).
Inspirován a povzbuzen Božím Duchem se Pavel rozhodl projevit odvážnou a radikální víru, která překonala všechny těžké okolnosti a nespravedlnost, jež ho mohly udusit a přivést do strachu a frustrace z utrpení.
Tato pružnost víry se musí pro nás stát samozřejmým prvním krokem na cestě k objevení toho, co v nás chce Bůh vypěstovat. Pavel si připomněl, co všechno pro něj Bůh již udělal. Vzpomínal na začátek mimořádného díla ve Filipech před deseti lety. Tím, že se Pavel rozhodl jednat takto, obnovil svou duši a znovu si připomněl neměnnou Boží věrnost.
Bůh byl věrný včera a bude věrný dnes i zítra. Je to každodenně obnovované rozhodnutí, které nám přinese netušený pokoj a radost.
Musíme denně rozvíjet tuto schopnost povzbudit svou duši a posílit ducha tím, že si připomínáme Boží dobrotu, věrnost, lásku, trpělivost, zaopatření, moc, to, co pro nás udělal, kým je, jeho činy, ochranu, svrchovanost a schopnost proměnit smutek v radost.
Ó má duše, dobrořeč Pánu a pamatuj na všechno jeho dobrodiní! (viz Žalm 103,2)