Nedávno jsem četl o historické události zvané Velké vyhnání. V roce 1662 v Anglii prohlásilo dva tisíce puritánských duchovních, že autoritu v anglikánské církvi by měl mít Bůh, nikoli král. Byli okamžitě odstraněni ze svých postů během jediného dne a donuceni opustit svou farnost a svůj lid a byli vyhnáni ze země. Mnozí z nich byli uvrženi do vězení a někteří byli popraveni. Jejich vliv se nesl historií a pomohl inspirovat Velké probuzení.
Byla vydána sbírka kázání mužů, kteří přežili. Četl jsem tuto knihu a přemýšlel o tom, že podobně se naše moderní vláda začíná chovat k věřícím. Americká společnost začíná lidem říkat, co mohou a nemohou říkat. V mysli mi utkvěla slova jednoho puritánského pastora.
Řekl, že problémem v Anglii nebyl král, který je vyhnal ani morální zkaženost jejich národa. Ale on sám. Nemodlil se dostatečně. Málo miloval. Málo mu na tom záleželo. Mnohdy nestál ve Slově. Jako pastor nebyl tak zlomený, jak by měl, aby táhl lidi k pokání.
Myslím, že to samé platí i dnes. Naší největší potřebou je vysvobození, ale mnozí jsou v pokušení zaměřit se na odpadlý, vlažný stav církve. Můžeme se nechat zlákat k přesvědčení, že náš národ potřebuje být nejprve vysvobozen z duchovního úpadku, sociálních problémů a sexuální perverzity.
Nicméně si myslím, že ten, kdo nejvíce potřebuje vysvobození a změnu v životě, jsem já a ty.
Ty a já jsme na celoživotní cestě vysvobození a posvěcení. Je to milost Boží, že nás přivádí do své přítomnosti. Obnovuje v nás touhu po pokání, svatosti a lásce. Pokud dostatek křesťanů dovolí Kristu, aby proměnil a uzdravil jejich vlastní srdce, pak uvidíme oheň oživující církve a ovlivňující společnost.