VSTOUPENÍ DO NOVÉ SMLOUVY

„Neznesvětím svou smlouvu, nezměním, co vyšlo z mých rtů.“ (Žalm 89,35) Pojem „smlouva“ hraje v křesťanské víře zásadní roli. Nikdy jsem však neslyšel kazatele nebo učitele, který by adekvátně popsal význam Božích smluv v životě křesťana.

Samotná Bible je rozdělena na dvě smlouvy (neboli zákony). V celém Starém zákoně uzavírá Bůh s lidmi jednu smlouvu za druhou. O čem jsou všechny tyto smlouvy? A co je ještě důležitější, co mají společného s námi dnes?

Smlouva je dohoda nebo závazek mezi dvěma nebo více stranami. Obsahuje podmínky nebo povinnosti, které musí každá strana splnit, aby byla dohoda naplněna. Takové smlouvy jsou právně závazné; jakmile jsou uzavřeny, může být každá strana potrestána za nesplnění podmínek.

Při vytváření Nové smlouvy Bůh plně projevuje svou úžasnou lásku k lidstvu, přesto však velká část západní církve po celá desetiletí tuto neuvěřitelnou pravdu přehlížela. Jako mladý křesťan jsem byl učen, že „teologie smlouvy“ je nemravná doktrína. Převládal názor, že Nová smlouva je tak úžasně osvobozující, že by ji lidé mohli zneužívat a oddávat se liberálnímu životnímu stylu.

Čím více však Novou smlouvu chápu, tím více jsem přesvědčen, že v těchto nebezpečných časech potřebujeme v ní být ujištěni. Její závazek má moc uvolnit veškerou sílu, kterou potřebujeme, abychom byli v jakékoli situaci více než jen vítězové.

Nová smlouva je smlouva mezi Otcem a Synem. Dnes jsme do této smlouvy uvedeni vírou jako semeno duchovního Izraele. „Avšak Ježíš dosáhl vznešenější služby, právě tak jako je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních.“ (Židům 8,6)

„Svoje milosrdenství mu zachovám věčně, věrně dodržím svou smlouvu.“ (Žalm 89,29)