Když dovolíme Ježíši, aby byl Pánem všeho – když na něj uvalíme všechny starosti a plně důvěřujeme jeho slovu a spočineme v jeho lásce – náš vzhled by měl projít hlubokou změnou. Z naší tváře by měl začít vyzařovat pokoj a mír. V Písmu najdeme mnoho příkladů: Když Anna složila své břemeno, „její tvář už nebyla smutná“ (1. Samuelova 1,18).
Když Štěpán stál před Sanhedrinem, před nepřátelskými, rozzuřenými muži, oni viděli, že „jeho tvář je jako tvář anděla“ (Skutky 6.15). Štěpán stál před nevěřícími s odleskem Ježíše Krista ve tváři a všichni to viděli.
Jsem přesvědčen, že máme povinnost nechat i svou tvář mluvit o Boží věrnosti v našich životech. Problém je, že rysy obličeje a řeč těla často říkají pravý opak. Tváře mnoha věřících říkají: „Bůh mě zklamal, už se o mě nestará. Břemena a problémy musím nést sám, protože mi Bůh nepomohl.“
Možná vědomě takové věci neříkáš, ale ve tvé tváři se projeví. Chci ti z Božího slova ukázat, že to, čím procházíš, není nic nového.
Někdo jiný už byl přesně v situaci, ve které jsi. „Bez přestání jsem ruce vzpínal po nocích, má duše se utěšit nedá … jsem na duchu skleslý … jsem rozrušen a nejsem schopen slova. Což mě Panovník zavrhl navěky? Nikdy už svou přízeň neprojeví? Je snad jeho milosrdenství pryč natrvalo? Selhalo jeho slovo? … I řekl jsem: ‚To je má bolest …‘“ (Žalm 77,3-5.8-11).
Přesto se žalmista nakonec z potíží dostal obnovený a šťastný. Jak je to možné? Je to proto, že: „Můj hlas zní k Bohu, úpěnlivě volám, můj hlas zní k Bohu, on mi bude naslouchat! V den svého soužení jsem hledal Panovníka“ (Žalm 77,1-2).
Pokud se to týká i tebe, prosím, udělej toto: Dnes, hned dnes, buď někde o samotě s Pánem a otevři mu své srdce. Řekni mu, že jsi na konci svých sil, že už to nedokážeš dále nést, že jsi připraven všechno položit na jeho ramena. Odevzdej všechno Bohu!