OTCŮV POLIBEK

Když jsme přijati do nebeského království, obdržíme velké požehnání. Co je to za požehnání? Je to výsada přijetí: Pavel napsal: „… přijal nás ve svém milovaném Synu“ (viz Efezským 1,6). Původní výraz pro „přijal“ znamená „velmi oblíbený“. Použití slova „přijal“ v tomto verši se překládá jako: „Bůh nám projevil velikou přízeň. Jsme pro něj mimořádní, protože jsme na svém místě v Kristu.“

Protože Bůh přijal Kristovu oběť, vidí nyní pouze jednu osobu: Krista a ty, kdo jsou k němu vázáni vírou. V Božích očích naše stará přirozenost zemřela. Jak? Ježíš na kříži nás zbavil staré přirozenosti, a tak když se na nás Bůh dívá, vidí pouze Krista. Na druhou stranu i my se musíme naučit vidět sami sebe tak, jak nás vidí Bůh. To znamená nezaměřovat se pouze na hříchy a slabosti, ale na vítězství, které pro nás Kristus na kříži vybojoval.

Podobenství o marnotratném synu (viz Lukáš 15,11-31) je mocnou ukázkou Božího přijetí, které přichází, když nám je dáno nebeské postavení v Kristu. Znáte ten příběh: Mladý muž si vyžádal svůj díl dědictví a promarnil jej hříšným životem. Když morálně, citově i fyzicky úplně zkrachoval, vzpomněl si na otce, ale byl přesvědčen, že ztratil veškerou jeho přízeň.

Písmo nám říká, že tento zlomený mladý muž byl plný zármutku nad svým hříchem a křičel: „Nejsem hoden být synem.Zhřešil jsem proti nebi.“ Ale pak si marnotratný syn řekl: „Vstanu a půjdu ke svému otci.“ (Lukáš 15,18) Tím vlastně využil právo přijít k otci. Už chápete? Tento mladý muž se odvrátil od svého hříchu, nechal svět za sebou a vstoupil do otevřených dveří, které mu jeho otec přislíbil. To je cesta pokání a přivlastnění přístupu.

Co se dělo dál? „Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.“ (Lukáš 15,20) Krásná scéna! Otec odpustil hříšnému synovi, objal ho a projevil mu lásku bez sebemenšího hněvu či odsouzení. Když otec syna políbil, syn věděl, že byl přijat.