SPASITEL V BOUŘI

„Loď už byla daleko od břehu, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní. Krátce před svítáním se k nim Ježíš vydal pěšky po hladině. Když ho učedníci uviděli kráčet po jezeře, vyděsili se a křičeli strachy: ‚To je přízrak!‘ ‚Vzchopte se, to jsem já!‘ promluvil na ně hned Ježíš. ‚Nebojte se.‘ “ (Matouš 14,24–27)

Učedníci byli ohromeni. Pravděpodobně pod vlivem strachu si říkali: „Tohle je dílo satana. Ďábel se nás snaží zabít kvůli zázrakům, na kterých jsme se podíleli. Kde jsme udělali chybu? Bůh se na někoho z nás zlobí!“ Jiný by se mohl zeptat: „Proč zrovna my? Děláme, co nám Ježíš řekl. Jsme přece poslušní. Proč je ta bouře?“

V jejich nejtěžší hodině „se k nim Ježíš vydal“ (Matouš 14,25).

Jak těžké pro Ježíše muselo být čekat na okraji bouře; tolik je miloval, tak moc toužil je uchránit před zraněním, miloval je jako otec své děti, když jsou v nesnázích. Ježíš však věděl, že ho nikdy nemohou plně poznat ani mu důvěřovat, dokud na ně nedopadne plná zuřivost bouře. Zjeví se jim, až když dojdou na hranici víry. Loď by se sice nepotopila, ale jejich strach by je utopil rychleji než bouřící vlny. Strach z utonutí pramenil ze zoufalství, nikoliv z vody.

„Když ho učedníci uviděli kráčet po jezeře, vyděsili se a křičeli strachy: ‚To je přízrak!‘ “ (Matouš 14,26) V bouři Ježíše nepoznali. Viděli přízrak, zjevení. Myšlenka na Ježíše, který je tak blízko a je součástí toho, čím procházejí, je ani nenapadla.

Milovaní, nebezpečí, kterému čelíme, spočívá v tom, že v trápeních nevidíme Ježíše. V tom nejhorším okamžiku strachu, kdy je noc nejčernější, bouře nejzuřivější, vítr nejhlasitější a beznaděj přemáhající, se k nám Ježíš vždy přibližuje, aby nám zjevil sebe sama jako Pána. Je naším Spasitelem i v bouři!