Největší nebezpečí, kterému čelíme, není v neschopnosti vidět Ježíše, když máme problémy, ale v tom, že místo něj vidíme přeludy. V Matoušovi 14. kapitole čteme, jak Ježíš přiměl učedníky nastoupit na loď, která mířila do bouře. Bible říká, že je poslal napřed na lodi. Musel vědět, že brzy přijde bouře. Kde zůstal Ježíš? Nahoře na kopci sledoval moře. O samotě se modlil a hledal Otce, potom v nejtemnějších hodinách noci vykročil na jezero, aby se setkal s učedníky.
Nejspíš byste si pomysleli, že aspoň jeden učedník rozpozná, co se děje a řekne: „Ježíš řekl, že nás nikdy neopustí a nezanechá. On nás poslal na tuto cestu; jsme tedy v centru jeho vůle. Řekl, že kroky spravedlivého jsou vedené Bohem. Podívejte se dobře! To je náš Pán! Je tady! Nikdy jsme nebyli mimo jeho dohled.“
Nicméně žádný učedník jej nepoznal. Nečekali ho. Nečekali, že tam bude s nimi nebo nedaleko, on ale po vodě přišel.
Z jejich zkušenosti mělo vyplynout ponaučení. Byla to jednoduchá lekce, ne žádná hluboká, mystická, která by otřásla zemí. Ježíš jednoduše chtěl, aby mu důvěřovali v každé bouři života. V tom vrcholném okamžiku, kdy je noc nejtmavší a bouře nejzuřivější, k nám Ježíš vždy přijde nejblíže, aby ukázal, že je Pánem nad potopou, Spasitelem v bouři. Žalm 29,10 vyhlašuje: „Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky!“
Kristus po svých následovnících chce, aby vytrvale důvěřovali Pánu, chválili Boha a vytrvali v bratrské lásce jednoho k druhému i za nejtemnějších časů a zkoušek. Tak jak Písmo říká: „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí“ (Římanům 12,10-12).