SMLOUVOU JE JEŽÍŠ

 Izajáš mluvil o Ježíši, když prorokoval tato slova: „Toto praví Hospodin: ‚Odpovím ti v čase přízně, pomohu ti v den spásy, budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu, abys pozvedl zemi a zpustošená dědictví vrátil.‘ “ (Izajáš 49,8)

Prorok prohlašuje, že se Bůh chystá poslat svého Syna jako odpověď na každé volání a modlitbu. V tomto verši je však obsaženo více. Je nám řečeno, že Ježíš byl poslán v lidské podobě, aby zjevil Boží smlouvu s lidstvem.

Když nám Bůh dal novou smlouvu, neustanovil tím nový řád s novým souborem pravidel. Místo toho nám poslal osobu Ježíše jako smlouvu.

Stará smlouva byla souborem pravidel založených na podmínkách. Uváděla: „Když budeš dělat to či ono, Bůh ti dá život. Pokud to neuděláš, přijdeš o Boží požehnání.“ Lidé samozřejmě neustále nesplňovali Boží normy. Nebyli schopni dodržovat jeho zákon, který byl svatý a čistý, a v důsledku toho jejich život provázely pocity viny, hanby a zoufalství.

Mysleli bychom si, že starou Boží smlouvu je třeba upravit. Ježíš však nepřišel upravit smlouvu; on je smlouva. Nepřišel nám ukázat požehnání milosti; on je požehnáním milosti.

V historii církve zdůrazňovali muži jako Luther a Wesley, jak je pro Boží lid důležité porozumět nové smlouvě. Považovali za důležité správné rozdělení Božího slova a pochopení toho, co je zákon a co milost. Říkali, že pokud nepochopíme tuto jedinou věc, jsme odsouzeni k celoživotnímu zoufalství. Luther a Wesley věděli, že je to pravda, protože toto zoufalství sami zažili.

V nové smlouvě už Boží zákon nestál na vnějším měřítku – souboru pravidel chování – o které bychom měli usilovat. Místo toho měl být jeho zákon vepsán do našich srdcí prostřednictvím Ducha svatého. „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (List Římanům 5,5)

Příteli, jsme naplněni Duchem svatým, životem samotného Boha, který nám pomáhá poslouchat jeho svaté slovo. Kristus nás miloval a vydal sám sebe za nás, abychom mohli mít tento nový život.