„Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? … Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí.“ (Žalm 42,6-7)
Badatelé si nejsou jisti, kdo je pisatelem tohoto žalmu, ale s jistotou víme, že ho něco trápí. Jeho duše je hluboce znepokojena a on nedokáže vysvětlit proč. Žalmista hoří pro Boha, dychtí po Hospodinu, jako laň dychtí po vodě (viz Žalm 42,2), žízní po Hospodinu, touží po důvěrném vztahu. Ptá se: „Kdy se smím ukázat před Boží tváří?“ (Žalm 42,3)
Nikdy se nedozvíme, v čem spočívala jeho slabost. Zažili jste někdy takovou nevysvětlitelnou melancholii a nečekanou šeď? Daří se vám dobře a nevíte o žádném hříchu ve svém životě, ale jednoho dne se probudíte s neklidem hluboko v duši. Přepadla vás jakási deprese a vy ji nedokážete pojmenovat.
Mám pro vás dobrou zprávu. Je to slabost spravedlivých! Postihuje jen ty, kdo hladoví po Ježíši. Nemáme se takové slabosti bát, protože na ní má podíl Duch svatý.
Zažil jsem v životě dost na to, abych věděl, že to potká každého křesťana. Nesmíme se to snažit vyřešit, protože to nejde. Pokud vím, žalmista nikdy nedostal odpověď na své „proč“.
Domnívám se, že tato zvláštní slabost je „vzdychání Ducha svatého“ v nás. Dává nám najevo, jaké to je být bez Boha, být odkázáni sami na sebe, bez útěchy, naděje a vedení. Dovoluje nám zažít malou ochutnávku toho hrozného stavu, protože naše těla jsou jeho chrámem a on byl poslán, aby nás připravil jako čistou nevěstu pro Krista. Ví, co je třeba udělat, abychom pro ženicha zůstali neposkvrněni.
A co je nejdůležitější, Duch ví, jak je pro nás důležité denně volat k Bohu o sílu a moc. V této době prostě nemůžeme obstát, pokud nejsme v důvěrném vztahu s Pánem, plně mu nedůvěřujeme a neustále neutíkáme do jeho přítomnosti. Tyto povzdechy našeho ducha nám připomínají, kde je náš skutečný zdroj síly a naděje!