6. kapitola knihy Deuteronomium začíná nesmírně důležitou modlitbou, kterou Mojžíš naučil Izraelity. „Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný! Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Deuteronomium 6,4–5)
Mojžíš v té době vedl národ 40 let na poušti. Tato cesta začala tím, že Mojžíš uviděl hořící keř, pak ho Bůh poslal k izraelským starším, aby jim řekl: „Ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců a řekl mi: ‚Rozhodl jsem se vás navštívit, vím, jak s vámi v Egyptě nakládají, a prohlásil jsem: Vyvedu vás z egyptského ujařmení.‘ Vaše zajetí a otroctví se po 400 letech chýlí ke konci. Půjdu k faraonovi a řeknu mu, aby nám dovolil odejít. Bůh chce konat!“
Dokážete si představit muže, jehož největší touhou bylo vidět děti Izraele osvobozené z otroctví, a pak je slyšel reptat proti Bohu? Všichni proto zůstali desítky let v divočině. Pokud by Mojžíš zahořkl, nevím, co by bylo.
Izraelité si stěžovali na Boha a pochybovali o jeho slibech. Nevím, z jaké rodiny pocházíte, ale pokud trávíte hodně času s lidmi plnými pochybností a negativních řečí, ovlivní to i vás. Pak musíte udělat to, co udělal Mojžíš. Musíte odejít pryč z davu a zůstat sami s Bohem a modlit se: „Pane, ochraň mě před hlasy nevěry.“
V blízkosti Boha, daleko od reptání a pochybování se srdce naplní radostí. Když si uvědomíme, kdo je Bůh v celé jeho svatosti, budeme ho milovat. To je součástí toho, co Mojžíš učí v této modlitbě další generaci.
Když budeme cíleně pamatovat na Boha, naše víra vyroste v důvěru a spoléhání na Pána a to umožní vylití Božího požehnání.