Duch svatý nás učí říkat: „Abba Otče.“
Tato fráze ukazuje zvyk z biblických dnů na Blízkém Východě při adopci dítěte. Dokud nebyly adopční papíry podepsány a zapečetěny adoptivním otcem, dítě na něho pohlíželo jen jako na „otce“. Nemělo žádné právo mu říkat abba, což znamená „můj“.
Jakmile byly papíry podepsány, zaregistrovány a zapečetěny, opatrovník dítěte představil dítě adoptivnímu otci a dítě mohlo poprvé říci „Abba Otče!“ Když si ho otec přisvojil, dítě zvolalo: „Můj otec! On již není pouhým nějakým otcem. On je můj.“
Takhle funguje Duch svatý. On tě vyučuje o Kristově srdci. On tě představuje Otci. Neustále ti připomíná: „Zapečetil jsem papíry. Již nejsi sirotkem, jsi legálním Božím synem.“ Naše volání by mělo být plné radosti a díkůvzdání. Nejen, že nejsme opuštěni, ale Duch svatý je s námi ve chvílích zmatku a utrpení.
Posláním Ducha svatého je utěšovat Kristovu nevěstu v nepřítomnosti ženicha. „požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky“ (Jan 14,16).
Titul, který je zde použit, lze přeložit též jako „Utěšitel“, ten, kdo tiší bolest a zármutek, přináší úlevu, utěšuje a povzbuzuje. Líbí se mi definice z řečtiny: „Ten, kdo tě pokládá na teplé lůžko bezpečí.“ Tím, že Ježíš nazval Ducha svatého Přímluvcem a Utěšitelem, učinil neomylnou předpověď, že jeho lid bude trpět a bude potřebovat utěšit.
Duch svatý přináší útěchu tak, že ti připomíná, že žije v tobě s veškerou Boží mocí obsaženou ve své bytosti. Bůh seslal Ducha, aby použil veškerou svou moc a vyrval tě ze spárů satana, pozvedl tvého ducha a odstranil veškeré zoufalství a zaplavil tvou duši láskou tvého Pána. Jak napsal Pavel: „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Římanům 5,5).
Tato zaslíbení by nám měla dát ještě větší radost, když voláme: „Abba Otče!“