Ježíš vyprávěl podobenství, které dodnes rozčiluje mnoho lidí. Mluvil o majiteli vinice, který najímal lidi v průběhu celého dne; a právě v tom je háček: majitel dal lidem, které najal na konci dne stejnou mzdu jako těm, kteří pracovali celý den (viz Matouš 20,1-16). Při čtení tohoto příběhu se někteří rozčilují. Proč? Protože to není fér.
Příběh končí Ježíšovým výrokem: „ ‚Nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“ (Matouš 20,15-16) Opravdu, bojujeme s tímto principem království. Máme pocit, že si zasloužíme víc než ostatní lidé – většina z nás by neřekla, že jsme nejlepší, ale všichni se cítíme být lepší než alespoň několik jiných lidí – protože jsme chytřejší, pracujeme tvrději, atd.
Pak se Bůh otočí a požehná někomu, kdo není „tak dobrý“ jako my, a my se na Boha hněváme. Máme pocit, že musíme o požehnání bojovat.
Podívejme se na příběh Jákoba a Ezaua. Když se rodili, Jákob držel svého staršího bratra za patu. Už tehdy zápasil o dvojnásobný díl tím, že táhl svého bratra zpět. Přemýšlejte však nad zaslíbením, které Bůh dal Jákobově matce: „Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, a starší bude sloužit mladšímu.“ (Genesis 25,23) Kdyby Jákob ve svém zápase uspěl, sloužil by on Ezauovi. Přemýšlel jsi o tom někdy?
To se nám stává, když se snažíme probít lokty dopředu. Když se probojujeme do pozice moci a autority nad ostatními, nakonec ublížíme sami sobě.
Pravděpodobně jste slyšeli podobenství o marnotratném synu. Mladší syn promarnil svůj díl dědictví, pak se vrátil domů a jeho otec ho zahrnul požehnáním. Starší bratr se naštval, protože to nebylo fér. Co mu otec řekl? „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.“ (Lukáš 15,31) Bůh nám tím říká: „Jen mi důvěřujte. Mám požehnání pro mladší bratry, pro ty, co jsou menší; ale taky mám dostatek požehnání i pro vás, starší bratry.“ Bůh nám dává více, než vůbec máme schopnost přijímat.