V knize Genesis čteme, že Bůh dal starozákonnímu patriarchovi Abrahamovi zemi Kanaán „do věčného vlastnictví“ (Genesis 17,8).
Při čtení si možná pomyslíte: „Jak mohl Bůh slíbit Abrahamovým potomkům vlast na věky? Abraham jistě musel vědět, že země, která je před ním, nebude věčná.“ Nový zákon nám dokonce říká, že svět bude zcela zničen ohněm, a potom Pán učiní nové nebe a zemi. Byl příslib „věčného vlastnictví“ nějakou lstí? Zde přece nemůže jít o pouhé vlastnictví pozemků. Jak by to mohlo být na věky?
Ve skutečnosti zaslíbená země symbolizovala místo, které není na Zemi. Jsem přesvědčen, že to Abraham v duchu věděl. Bible říká, že když Abraham procházel Kanaánem, vždy se cítil jako cizinec. „Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.“ (Židům 11,9–10)
Abrahamovo srdce toužilo po něčem, co je mimo Zemi. Uviděl skutečný význam toho požehnání a uvědomil si: „Toto místo není tím skutečným vlastnictvím. Tím je to obrovské požehnání, které teprve přijde.“ Abraham pochopil pravý význam slov zaslíbená země; věděl, že Kanaán představuje vykoupení Božího lidu, které přijde, bezpečné útočiště, kam Pán jednoho dne pozve svůj lid. Sám Ježíš řekl: „Váš otec Abraham zajásal, že mohl uvidět můj den; uviděl jej a zaradoval se.“ (Jan 8,56)
Duch svatý umožnil patriarchovi nahlédnout do budoucnosti až do dne Ježíše Krista. Věděl, že pravá zaslíbená země bude místem úplného pokoje a odpočinku, a tímto místem odpočinku je sám Ježíš Kristus.
Pán Ježíš je naším zaslíbeným vlastnictvím. Jsme jeho, ale také on je náš, a Bůh nás zve, abychom prostou vírou získali své věčné vlastnictví.