PRAMEN CHVÁLY

Mojžíš mohl chválit Boha,  když to s Izraelem neviděl moc nadějně. Věděl, že národ pokouší Hospodina – že schovávají zlaté modly přinesené z Egypta. Přestože Mojžíš přesvědčil Boha, aby lid ušetřil po tom, co uctívali zlaté tele, asi si myslel: „Jak dlouho bude Bůh ještě snášet jejich chtíč a reptání? Kdy mu dojde trpělivost?“

Mohlo by se zde zdát, že Mojžíš, když prosil za Izrael, měl víc soucitu než Bůh. Ale ve skutečnosti neměl Bůh vůbec v úmyslu tento lid zničit. Už dávno měl pro něj připravena všechna zaslíbení.

Ne, toto byla „zkouška milosrdenství“ pro Mojžíše. Pán se tázal svého služebníka: „Jak mne představíš lidem? Ukážeš jim mne jako pomstychtivého Boha, který je chce odsoudit? Ne. Jsem milosrdný, trpělivý a vždy připraven odpustit svému lidu.“

Toto zjevení upokojilo Mojžíšovo srdce. Opravdu, zatímco ještě chválil Boha, začal vyhlašovat slávu, kterou mu Bůh zjevil: „Boží milost nás vším provede! On je trpělivý, odpustí nám. Jaká je to sláva! Jaký pokoj, jaká naděje!“

Mojžíš se okamžitě začal modlit: „Jestliže jsem, Panovníku, nalezl u tebe milost, putuj prosím, Panovníku, uprostřed nás. Je to lid tvrdošíjný; promiň nám však vinu a hřích a přijmi nás jako dědictví.“ (Exodus 34,9)

Tato pasáž neomylně dokazuje, že zjevení Boží slávy je nedílnou součástí uctívání – mělo by být zdrojem veškerého uctívání. Měli bychom si pravidelně žádat zjevení jeho slávy a dosvědčovat: „Pane, vím, že jsi svatý a spravedlivý a nepřimhouříš oči nad žádným hříchem. Ale také jsem viděl tvou slávu a vím, že mě nechceš zničit. Neodsuzuješ mě v mých zápasech. Naopak, ukazuješ mi, jak jsi milující a trpělivý. Vím, že si zasloužím odmítnutí. Ale ty mi zjevuješ, že jsi milosrdný, plný slitování, soucitný!“