Ježíš stál v chrámu a volal: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste!“ (Matouš 23,37) Když to čtu, napadne mě otázka: Odvrhne v novozákonní době Bůh člověka, který odmítl jeho nabídky milosti, milosrdenství a probuzení?
Ježíš na to odpověděl: „Hle, váš dům vám teď zůstane pustý.“ (Matouš 23,38) Řekl jim tím: „Tento chrám je od nynějška pouze vaším domem, ne mým. Opouštím ho a zůstane opuštěný a zbytečný.“
A dodal: „Neboť vám pravím, že mě neuvidíte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!‘“ (Matouš 23,39) Řekl tak: „Moje sláva již v tomto domě není.“
Přemýšlej o tom. Ježíš zde stál, vtělené milosrdenství a laskavost a říkal: „Tento starý dům už není můj.“ Ježíš směřoval k letnicím, k začátku něčeho nového. Chystal se zbudovat novou církev, ne repliku staré. Od základů bude úplně nová. Bude to církev nových kněží a lidí, všichni budou znovuzrozeni z moci Ducha svatého.
Nedlouho po tom řekl Ježíš učedníkům: „Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas dával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si však špatný služebník řekne: ‚Můj pán nejde,‘ … tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší … vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Matouš 24,45-51)
Jsme součástí nového díla, které Ježíš dělá. Přesto bychom se měli zamyslet nad některými věcmi. Je na nás zobrazen Ježíš? Jsme vítězná církev, neposkvrněná Kristova nevěsta? Ukazujeme ztracenému světu samotnou podstatu Boha?