Časy setí a sklizně ve starověkém Izraeli byly jiné, než na Západě. První deště trvaly od října do prosince a změkčily půdu právě před obdobím výsadby. A pozdní deště padaly od března do dubna a přispívaly k dozrání úrody před sklizní. Prorok Zacharjáš použil déšť jako metaforu pro Boží záměry s Izraelem.
„I stane se v onen den … na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.“ (Zachariáš 12,9-10)
Zde čteme proroctví Zacharjáše o vylití Ducha svatého v posledních dnech. Podobný příval je popsán u Jóele 2, o kterém jsem přesvědčen, že mluví o Letnicích: „Potom se stane, že vyleji svého Ducha na každé tělo. Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny a vaši mládenci budou mít vidění. Také na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého Ducha.“ (Jóel 3,1-2)
Přesně to se stalo v den Letnic! Duch svatý se vylil jako povodeň v horní místnosti v Jeruzalémě a to neustále pokračuje po celá staletí. Boží lid jím je denně obnovován již téměř 2000 let. Izajáš o tom mluví jako o „vinici, jež dává ohnivé víno. ‚Já, Hospodin, ji střežím, každou chvíli ji zavlažuji. Aby ji nic nepostihlo, nocí, dnem ji budu střežit.‘ “ (Izajáš 27,2-3)
Dvě vylití Ducha, popsaná u Zachariáše a Jóele, jsou prvním a posledním deštěm: „ Jestliže budete opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, totiž abyste milovali Hospodina, svého Boha, a sloužili mu celým svým srdcem a celou svou duší, dám vaší zemi déšť v pravý čas, déšť podzimní i jarní, a budeš sklízet své obilí, nové víno i svůj olej.“ (Deuteronomium 11,13-14)
Práce Ducha je vždy zaměřena na sklizeň vzácných duší. Boží touhou je v průběhu generací vykoupit co nejvíce duší zpět pro něj.