POŽEHNANÁ NADĚJE

„Jestliže mrtví nemohou být vzkříšeni, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná – ještě jste ve svých hříších. Pak tedy i ti, kteří zesnuli v Kristu, zahynuli. Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.“ (1. Korintským 15,16-19)

Jako dospívající jsem pochyboval o Bohu a začal jsem se ohlížet po jiných náboženstvích. V té době pro mě byla přitažlivá bahájská víra, protože ta v podstatě říká, že všechna náboženství jsou pravdivá a všechny cesty víry vedou do nebe. Ale potom jsem četl křesťanského autora C.S. Lewise, který opravil mé chybné smýšlení. Napsal, že celé křesťanství spočívá na jediné otázce: Bylo vzkříšení nebo nikoliv?

Pokud na tuto otázku nemůžeme odpovědět ano, pak nezáleží na tom, zda byla skutečně Noemova archa nebo stvoření světa za šest dní nebo skutečná zahrada Eden. Pokud Kristus nebyl vzkříšen, pak na žádné z těchto věcí vůbec nezáleží. Ale pokud bylo vzkříšení, pak i všechno ostatní bylo možné: Lazar byl vzkříšen z mrtvých, lidé byli uzdraveni, hříchy byly odstraněny a nebe je realitou. To je moc vzkříšení, a dává nám to, co Pavel nazývá požehnanou nadějí: „… očekávání té požehnané naděje – slavného příchodu našeho velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista.“ (Titovi 2,13)

Čím více jsem jako dospívající četl, tím více jsem se upevňoval ve víře o svědcích, kteří viděli Ježíše po jeho vzkříšení.„Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud naživu, někteří však již zesnuli.“ (1. Korintským 15,6) Začal jsem vidět vzkříšení nejen jako jednu z událostí, ale jako vyvrcholení a naplnění díla Ježíšovy smrti pro nás. A ta požehnaná naděje, která ve mně byla zasazena, stala se mi zdrojem života každý den.

Příteli, pokud si nebudeme nárokovat Ježíšovo vzkříšení v každodenním životě, nezakusíme to, co nám jeho vzkříšení přineslo.