PLNOST SLÁVY

Světlo, které vyzařovalo z Mojžíšovy tváře a z jeho srdce, bylo výsledkem toho, že spatřil jen trochu z plnosti Boží přirozenosti. Přesto, když Izraelité viděli změnu Mojžíšova výrazu, věděli, že zažil něco nadpřirozeného. Jeho sestra, bratr a ostatní se báli k němu přijít, protože na něm bylo cosi z Boha (viz Exodus 34,29-35).

Dnes máme něco, co daleko přesahuje slávu, kterou nesl Mojžíš. Dotýkáme se Boží slávy a jednáme s ní. „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života“ (1. Janův 1,1).

Jan zde říká: „Bůh nám v Kristu zjevil plnost své slávy. Viděli jsme jeho slávu vtělenou do člověka a mluvili jsme s ním!“

Dnes nejen vidíme plnost Boží slávy, ale také v nás přebývá. Jeho sláva vyzařuje z našich srdcí: „Neboť Bůh, který řekl, ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově“ (2. Korintským 4,6).

Pavel zde v podstatě říká: „Ježíš Kristus, Bůh v těle, představuje všechno, kým je Bůh. A když víme, že Bůh je dobrotivost, láska, slitování, milost a trpělivost, můžeme si být jistí, že taková je Kristova přirozenost. Když Ježíš žije v našich srdcích, víme, že Boží sláva není pouze někde v kosmu. Plnost jeho slávy je v nás skrze přítomnost Krista.“

„Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem“ (Titovi 2,11). Kdo je tou milostí? Je to Ježíš Kristus, plný slitování, laskavosti, lásky. „A vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku“ (Titovi 2,12). Pavel tím říkal církvi: „Tato milost, která ve vás přebývá, je zjevením Kristovy dobroty. A pokud v něm budete přebývat, jeho zjevení vás vyučí, jak žít svatě.“ Toto zjevení změní v tobě více než jen výraz obličeje!