PEVNÍ AŽ DO KONCE

Bůh nenávidí nevěru – nedostatek víry, nedůvěru, pochybnosti – i v nejmenší podobě. Je to hřích, který ničí duši a vede do zatracení. Brání Božímu dílu v nás a stojí za veškerým odklonem od Boha.

Můžete se zříct veškerého světského majetku a toužit po Ježíšově příchodu. Můžete slyšet mocná kázání a zpívat chválu Bohu v jeho domě. Můžete se každý den ponořit do Božího slova. Pokud se však nemodlíte: „Bože, pomoz mi slyšet toto slovo srdcem, pomoz mi věřit, že ho mohu aplikovat a že se pro mě stane životem,“ pak to nemá vůbec žádný účinek. To, co slyšíte, musí být spojeno s vírou!

„I nám přece byla zvěstována dobrá zpráva, stejně jako jim. Slyšené slovo jim ale neprospělo, neboť se u posluchačů nesetkalo s vírou.“ (Židům 4,2) Zamyslete se nad tím. Pokud to, co čtete a slyšíte kázat, není přijato s vírou, nemá pro vás žádnou hodnotu.

Písmo říká, že Ježíš „byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i Mojžíš byl věrný v celém Božím domě.“ (Židům 3,2) Jak byla jejich věrnost měřena? Jak byli skutečně věrní ve všem?

Byli považováni za věrné, protože nikdy nepochybovali o slově nebeského Otce, které jim dal. Věděli, že Bůh udělá, co řekl. Věrnost jednoduše znamená věřit, že Bůh své slovo dodrží. V tomto smyslu Ježíš a Mojžíš „počáteční jistotu neochvějně udrželi až do konce“ (viz Židům 3,14). Jejich víra neskákala nahoru a dolů, nikdy nezakolísala.

Stejně jako byl Ježíš věrný v důvěře v Otce, i naše věrnost bude měřena stejným měřítkem. „Ale Kristus jako Syn je nad jeho domem. Jeho domem jsme my, zachováme-li si až do konce pevnou důvěru a radostnou naději.“ (Židům 3,6) Jak naše zkoušky přibývají a boj se stává intenzivnějším, naše tělo se může unavit. Postupem času mnoho křesťanů dovolí, aby se do nich vkrádal strach a pochybnosti. Opouští dětskou víru v Boha a jejich srdce začne pochybovat.

Milovaní, když se podíváme na cestu, která nám zbývá do konce života, vidíme, že čas je omezený. Především se radujme z naděje a zůstaňme pevní až do konce.