PANE, SLYŠ MŮJ HLAS

„Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.“ (Žalm 130,1-4)

David se trápil nad pohoršením, které způsobil. Jeho hřích byl odhalen a celý svět se o něm dozvěděl. Zármutek nad hanbou, kterou způsobil, jej natolik přemohl, že prosil Boha: „… nevystavuj mě posměchu bláznů“ (Žalm 39,9).

Existují křesťané, kteří jsou jako David. Milují Ježíše, a přesto hrozně zhřešili proti světlu, které jim bylo dáno. Slyšeli mnohá kázání o spravedlnosti, roky denně čtou Bibli, tráví nesčetné hodiny na modlitbách. A přece znovu hřeší proti všem Božím požehnáním. Jak? Protože je v nich zakořeněný hřích, se kterým se nikdy nevypořádali.

Postupem času hřích přerušil jejich obecenství s Ježíšem a nyní Duch svatý odhalil jejich návyk a postavil ho před ně.Varuje je: „Už dost – s tím hříchem musíš přestat! Nepřimhouřím oči nad tím, jak se tomu oddáváš. Ode dneška máš ultimátum. Odhalil jsem ti tvůj hřích, ale brzy ho možná odhalím světu!“

Kdykoli vstupují do Božího domu, nemohou ani pozvednout hlavu. A volají stejně jako David: „Mé hříchy nelze spočítat! Má nepravost mě tak přemáhá, že nemohu ani pozvednout tvář k nebi.“

Ztratili veškerou radost, veselost a svobodu, ze kterých se kdysi těšili. Nedokážou se modlit ani zpívat se zápalem či mocí. Žijí s pocitem velkého selhání. Zeslábli, ublížili své duši, jsou sehnutí, tak tak, že nepadnou. Vědí, že to všechno je kvůli jejich hříchu, který přerušil jejich obecenství s Bohem.

Je to popis tvé duše? Pokud ano, poděkuj Bohu za jeho lásku a milosrdenství k tobě, neboť vkládá do tebe svatou bázeň před Bohem!