Pán má velkou radost, že nám kříž umožnil otevřený přístup k němu samému. Vskutku nejslavnějším okamžikem v dějinách bylo, když se v den Kristovy smrti roztrhla chrámová opona. Zachvěla se země, skály se rozpadly a otevřely se hroby.
Právě v této chvíli propuklo Boží dobrodiní. V okamžiku, kdy se chrámová opona oddělující člověka od svaté Boží přítomnosti roztrhla, stalo se něco neuvěřitelného. Od té chvíle mohl člověk nejen vstoupit do Boží přítomnosti, ale také Bůh mohl vyjít k člověku.
Před ukřižováním neměla široká veřejnost přístup k Bohu; do svatyně mohl vstoupit pouze velekněz. Nyní nám Ježíšův kříž otevřel cestu do Otcovy přítomnosti. Ten, který kdysi přebýval v „neproniknutelné tmě“, nečekal, až k němu přijdeme, ale vyšel k nám. Bůh sám převzal iniciativu a Kristova krev odstranila všechny překážky. Byl to jednostranný krok ze strany Pána, takový, kdy jedna strana prohlásila: „Dost. Chystám se uzavřít mír. Zbořím tuhle dělící zeď.“ A tak se stalo. Jen díky své milosti Bůh zbořil zeď, která nás oddělovala od jeho přítomnosti. Nyní mohl vyjít k člověku, obejmout marnotratníky.
Nemůžeš dojít radosti a pokoje – vlastně ani nemůžeš vědět, jak sloužit Pánu – dokud neuvidíš jeho radost z tvého osvobození a ze společenství s tebou, dokud neuvidíš, že každá zeď byla odstraněna na kříži a že všechno z tvé minulosti bylo odsouzeno a smazáno. Bůh říká: „Chci, abys šel dál do plnosti, která tě čeká v mé přítomnosti!“
Z přínosu kříže se dnes radují celé zástupy lidí. Opustili otroctví a zvítězili nad hříchem. Těší se ze svobody. Neustále děkují Bohu za to, že porazil utlačovatele, ale mnozí z těch samých věřících míjí větší Boží záměr a prospěch, který jim Pán přinesl. Uniká jim, proč je Pán vyvedl – totiž aby je přivedl k sobě.