V Efezským 4,31 Pavel vyjmenovává věci, které musíme ze svého života odstranit, pokud máme růst v Kristově milosti. „Ať je vám vzdálena všechna hořkost, hněv, zloba, křik, utrhání a s tím i každá zlomyslnost.“
Neodvažujme se opomíjet tyto hříchy z Pavlova seznamu. Pokud je budeme ignorovat, zarmoutíme Ducha svatého. Nedorosteme a skončíme jako chodící mrtvoly.
První tři – hořkost, hněv a zloba – jsou jasné. Hořkost znamená odmítat nechat být stará zranění či odpustit dávné chyby. Hněv je pevností zatrpklosti spojené s touhou odplatit. Zloba je vztek, buď rychlé vybuchnutí, nebo pomalý projev pohoršení se nad někým. Utrhání jsou podlá zraňující slova, která někoho shazují.
Křik je náhlé vybuchnutí kvůli maličkosti, zbytečný povyk, hlasitý projev bez jakéhokoli účelu. Křičíme, když zveličujeme něco bezvýznamného, nebo když děláme scénu, místo abychom se pokusili o pomoc či o urovnání sporu.
Poslední položkou v Pavlově seznamu je zlomyslnost. Zlomyslnost je touha vidět někoho, jak trpí. Mnoho křesťanů zlomyslně doufá, že Bůh potrestá někoho, kdo jim ublížil. Je to ďábelský duch a obvykle se skrývá hluboko v srdci.
Když Pavel říká: „Ať je vám vzdálena“, nemluví o rychlé nápravě. Popisuje proces růstu, který trvá nějakou dobu. Když se zlých věcí zbavujeme, občas můžeme selhat. Pokud budeme rychle činit pokání a urovnávat záležitosti s lidmi, za nějakou dobu tyto hříchy odezní. A když už jsou nám vzdáleny, je nám přikázáno: „buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efezským 4,32).
Apoštol říká, že se musíme s těmito hříchy utkat a pěstovat ovoce Ducha, abychom rostli v milosti.