PŘEBÝVÁ V NÁS

Když se ukáže Boží sláva, zjeví svou čistotu, svatost a oddělenost od nás. Dokonce i nebeské bytosti pobývající v jeho přítomnosti vidí Boha jako odděleného a velmi vznešeného. Právě teď jsou v Boží přítomnosti andělské zástupy, které dnem i nocí nepřestávají Boha chválit. Neustále zpívají: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení!“ (Zjevení 5:12)

Boží svatá přirozenost vždy a ve všem vyvolává chválu. Je s podivem, že tento svatý Bůh nám říká: „Svět mě neuvidí, ale vy mě uvidíte.“

Židovští vůdci znali Boží oddělenost, ale nedokázali vidět jeho láskyplnost. Pobouřilo je, když Ježíš nazýval Boha svým Otcem. Považovali to za rouhání a chtěli ho za to zabít. A přece Ježíš toto odvážné učení ještě posunul, když řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14:23)

Představ si sám sebe jako jednoho z učedníků v horní místnosti, když jim to Ježíš sděluje. Vy i vaši starší jste byli vyučeni, že nikdo nemůže vidět Boha a zůstat naživu. Věděli jste, že spravedlivý Mojžíš mohl zahlédnout z Boha pouze malou část a zůstat naživu. A tak, kdybys slyšel Ježíšovo vyučování, myslel by sis, že v žádném případě si v tobě Bůh nemůže učinit příbytek. Je až moc svatý, až moc úctyhodný, až moc odlišný. To nejde! A přesto nám Ježíš sděluje tyto dvě těžko uvěřitelné pravdy: Vskutku je Bůh svatý a čistý; chce přebývat ve svém stvoření.

Zamysli se nad tím, co Ježíš v tu noc učil svou rodící se církev. Začal tím, že odejde, aby nám připravil příbytky, a skončil tím, že si učiní příbytek v nás. Tak paradoxní je krása našeho Boha, svatého a čistého, a přece blízkého a pečujícího. Je nad námi a s námi. Dává nám pokoj, který bychom nikdy nezískali z vlastních sil. Takový Bůh je hoden naší důvěry a chvály celého stvoření!