Pokud jsi kazatel, misionář nebo vyučuješ Boží slovo, měl by ses zamyslet nad následujícími otázkami: Co vlastně učíš? Jsou to tvé vlastní myšlenky? Je to něco, co ti předal někdo jiný? Pouze reprodukuješ učení některého známého kazatele? Nebo jsi na vlastní kůži zažil osobní zjevení Ježíše? A pokud ano, nebyla to jen jednorázová záležitost?
Pavel o Bohu říká: „ … v něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28). Praví Boží mužové a pravé Boží ženy žijí v tomto úzkém vztahu. Každý jejich pohyb, celé jejich bytí je upřeno jen na Krista.
Abychom byli schopni kázat Krista, musíme být nepřetržitě naplňováni Duchem svatým. V opačném případě se naše kázání a vyučování stane nezáživným a vyčpělým, neautentickým. „Nám to Bůh zjevil skrze Ducha; neboť Duch zkoumá všechno, i Boží hlubiny. Vždyť kdo z lidí ví, co je v člověku, než duch člověka, který je v něm? Tak ani Boží věci nezná nikdo, jen Duch Boží. A my jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom věděli, co nám Bůh daroval. O tom také mluvíme – ne však slovy, kterým vyučuje lidská moudrost, ale těmi, jimž vyučuje Duch; duchovní věci vysvětlujeme duchovními slovy (1. Kor 2,10-13).“
Takové zjevení očekává každý služebník Páně, který je ochoten si na něj počkat, který věří a důvěřuje Duchu svatému, že mu odhalí Boží mysl. Musíme kázat zjevení Krista, ale pouze tehdy, když nejprve způsobí hlubokou změnu v nás.
Pavel vyjádřil své obavy ohledně tohoto problému: „Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal“ (1. Kor 9,27). Pavel jistě nikdy nepochyboval o záchraně, kterou má v Kristu – to mu ani nepřišlo na mysl. Ale obával se toho, že by jednou stál před soudnou stolicí Kristovou a byl shledán vinen tím, že kázal Krista, kterého by opravdově neznal, nebo tím, že kázal evangelium, které sám neuváděl ve skutek.
Nemůžeme se nazývat Božími služebníky, dokud si nezodpovíme následující otázku: Opravdu toužím jen po Kristu? Je pro mě opravdu vším, mým jediným smyslem života?