„Duše naše jako ptáče unikla z osidla lovců. Osidlo je protrženo, unikli jsme!“ (Žalm 124,7)
Představte si malého ptáčka uvězněného v síti na chytání ptáků. Leží tam bez pomoci, jeho malé srdíčko buší strachem, křídly se snaží tlouct do sítě, ale není to nic platné. Čím více bojuje, tím více je potlučený a má více ran. Celý vyděšený začne pištět a skučet, ale únik je nemožný. Je zcela vydán na milost a nemilost lovci.
Milovaný, ten ptáček jsi ty - lapen do sítě hříchu! Lovcem je ďábel. Nastražil past a chytil tě do ní.
Přemýšlej o lapeném ptáčku. Může se dostat ven vlastní silou a mocí? Pokud se bude snažit prorazit síť a bude bojovat, zaplete se ještě víc. Může si dokonce zlomit křídlo nebo vykrvácet. Sám se nedokáže vysvobodit.
Je to i náš obrázek, když jsme chyceni do hříchu? Slibujeme Bohu všechno možné. Voláme a pláčeme, bojujeme ve snaze vymanit se z otroctví. Ale ztratili jsme svobodu a zůstali v pasti.
Znovu se vraťme k lapenému ptáčku. Tu noc, lovec když jde spát, sní o ptáčkovi, na kterého nachystal past. Nedokáže ani tvrdě spát, jak se těší, až ráno půjde ven a uvidí, jestli se chytil.
Když se lovec přiblíží k pasti a vidí, že sklapla, je plný vzrušení. Očekává, že v síti najde vyděšeného, dobitého, polomrtvého ptáka. Ale když prozkoumává past, vidí, že síť je roztržena. Pták unikl.
Malý ptáček nyní sedí na větvi stromu vysoko na Boží hoře. Je volný a jeho rány se hojí díky tomu, že Pán přišel a roztrhl síť. Ptáček si říká: „Kdyby nebylo Pána, kdyby nepřispěchal ke mně, byl bych chycen a zabit. Bůh však rozlomil past a zachránil mě.“
Osidlo je protrženo, unikli jsme!