Ježíš řekl náboženským vůdcům své doby: „ ‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Matouš 22,37-40)
Jasně si pamatuji, jak jsem jednou v supermarketu nahlas řekl: „Nenávidím lidi!“ Množství lidí okolo mě způsobovalo, že jsem se cítil nejistý a utíkal ze školní třídy, když na mě zaměřili svou pozornost. Byl jsem přesvědčen, že na mě lidé kladou nereálné požadavky. Proto jsem se uchýlil k mámě a tátovi na chatu na jezeře v kanadské divočině, tam jsem byl úplně sám a úplně v klidu. Nikoho jsem nepotřeboval a nechtěl kolem sebe mít. Byl jsem přesvědčen, že problém je v lidech okolo mě. Lidé pro mě byli zdrojem bolesti.
Proto je tak úžasné, že mě Bůh obrátil o 180 stupňů. Nyní jsou pro mě lidé velkou radostí a jediná bolest, kterou cítím, je, že se někteří z nich možná nedostanou do nebe. Celá ta cesta stála za námahu a není to nic předstíraného. Nikdy jsem se nenaučil přesvědčivě předstírat lásku. Každé ráno se modlím se šesti nebo sedmi kluky z církve, a pokaždé, když skončíme, říkám každému: „Miluji tě.“ A myslím to vážně.
Milovat druhé není lidskou silou možné. Pán mě naučil, že je to o tom, že miluji to, co dělá v mém životě a v životě druhých. Jde o to vidět sebe a ostatní ve světle Ježíše Krista. Když se začneme dívat na lidi tímto způsobem, budeme je vidět jinak.
Během svého života jsem viděl mnohá svědectví o Kristu. Viděl jsem zázraky, zvláště v zámoří. Viděl jsem desítky tisíc lidí přicházet ke Kristu v jednom okamžiku. Viděl jsem zastavení genocidy. Viděl jsem, jak Boží všemohoucí ruka mocně konala.
„Ale jaký je největší zázrak ze všech?“ možná se zeptáte.
„Že miluji lidi,“ musel bych odpovědět.
Skutečnost, že nyní mohu upřímně vyjádřit lásku, jsou otevřené dveře, kterými jsem prošel, a za které jsem navždy vděčný.