Pavel napsal církvi: „Milovaní, nechtějte sami odplácet, ale dejte místo Božímu hněvu; neboť je psáno: ‚Má je pomsta, já odplatím,‘ praví Pán.“ (Římanům 12,19) Říká tím: „Vydržte křivdu. Položte ji a jděte dál. Choďte v Duchu.“
Pokud odmítneme odpustit zranění, která nám byla způsobena, musíme čelit následkům:
-
Naše vina bude větší než vina toho, kdo nám ránu způsobil.
-
Boží milosrdenství a milost vůči nám se uzavře. Věci se v našem životě začnou kazit, ale nebudeme tomu rozumět, protože budeme v neposlušnosti.
-
Náš protivník nás bude nadále okrádat o pokoj. Stane se tak vítězem, protože se mu podařilo nám způsobit trvalou ránu.
-
Protože se Satanovi podařilo nás přivést k myšlenkám na pomstu, bude nás moci vést k dalším hříchům. A dopustíme se tak dalších hříchů, mnohem horších než neodpuštění.
Pisatel Přísloví radí: „Prozíravost brání člověku se hněvat, promíjet vinu je jeho ozdoba.“ (Přísloví 19,11) Jinými slovy, nemáme dělat nic, dokud náš hněv neopadne. Nikdy bychom se neměli rozhodovat nebo jednat, dokud jsme naštvaní.
U Matouše a Lukáše čteme, že Ježíš řekl svým následovníkům: „Ale já vám říkám, milujte své nepřátele, žehnejte těm, kteří vás proklínají, dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás škodolibě zneužívají a pronásledují, abyste byli syny svého Otce v nebesích; neboť on dává svému slunci vycházet nad zlými i dobrými a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.“ (viz Mt 5,44-45; Lk 6,27-28. 33)
Přinášíme slávu nebeskému Otci, kdykoli přehlížíme bolest a odpouštíme křivdy, které nám byly způsobeny. To buduje náš charakter. Když odpustíme tak, jako odpouští Bůh, zjeví nám svou přízeň a požehnání, jaké jsme nikdy předtím nepoznali.