„Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“ (Matouš 12,36-37)
Myslíme, že naše slova jednoduše padnou na zem a zemřou nebo zmizí ve vzduchu a rozplynou se v nicotě. Ale není to tak! Naše slova žijí dál, neumírají.
Možná namítnete: „Ale tyhle drby jsem řekl jen jednomu příteli a on slíbil, že je nikdy neřekne. Tím to skončí.“ Ne, neskončí. Každé jedno slovo, které vy a já vyslovíme, je zaznamenáno a zapsáno ve věčnosti a bude nám jednou při soudu zopakováno.
Vzpomínám si, jak hluboce jsem byl obviněn poté, když jsem před časem vyřkl zlomyslnou poznámku před jedním přítelem. To, co jsem řekl, byla skutečně pravda. Ta věc se týkala situace, do které upadl jistý služebník, a já musel tu záležitost řešit. Během rozhovoru padlo jméno toho dotyčného a já si neodpustil jedovatou poznámku: „Nic mu nevěř! Kdybys věděl, co vše o něm ještě vím.“
Sotva vyšla tato slova z mých úst, cítil jsem obvinění. Duch svatý mi zašeptal: „Ihned přestaň! To jsou věci, o kterých nemusí už nikdo další vědět. Neposlouží to k ničemu dobrému. I když je to pravda, neříkej to!"
To, co jsem již řekl, bylo samo o sobě dost špatné, ale já jsem pak přidal i ty odporné podrobnosti. Věděl jsem, že jsem měl být zticha, a bylo zde i to hluboké obvinění Ducha svatého. Později jsem tedy tomuto příteli zavolal a řekl: „Je mi to líto, bylo to zbytečné pomlouvání. Neměl jsem to říct. Prosím, ať ta věc skončí jen u tebe. Pokus se na tu věc už ani nemyslet.“
Je můj hřích už přikryt Ježíšovou krví? Ano, protože jsem plně uznal, že jsem zhřešil, a dovolil jsem Duchu svatému, aby mi ukázal zbytky zákonické pýchy, která ve mně zůstala. Dovolil jsem mu, aby mě pokořil a uzdravil.
Když se nyní přistihnu, že chci o někom opět říct něco nehezkého, poslechnu Ducha svatého, jakmile jej slyším hlasitě a jasně říct: „Přestaň!“