NA DNĚ A ZBAVEN ODVAHY

Slabost, rozpolcenost, těžkosti a žal – to vše Davida ochabovalo. Cítil se vyčerpaně a bez jasného směru, jako kdyby se za ta léta nic nenaučil. „Selhává mi srdce, opouští mě síla a mým očím hasne světlo.“ (Žalm 38,11) David tím říkal: „Ztratil jsem duchovní porozumění. Nemohu k Bohu jako dřív!“

Vím přesně, jak se David cítil. Vedu evangelizace, na kterých se tisíce obracejí ke Kristu. Pomáhám velkému počtu lidí závislých na drogách a alkoholu, aby došli k vysvobození skrze Ježíše. Můj život je plný požehnání. Avšak přes to všechno jsem často přemožen překážkami a začnu si myslet: „Pane, nic jsem pro tebe nevykonal!“

To je dílo satanova zastrašujícího ducha. Dělá si z nás cíl pro pekelné mocnosti dokonce i během našeho největšího duchovního vítězství.

Tento silný démonský duch způsobil, že se David cítil být tak na dně, že byl omráčen Boží přítomností. Řekl: „Já však neslyším, jsem jako hluchý, jako němý, ani ústa neotevřu. Stal se ze mne člověk, který neslyší a neodmlouvá.“ (Žalm 38,14-15)

Hebrejský význam této poslední fráze je: „muž, který už nemá žádné odpovědi ani argumenty“. David říkal: „Pane, jsem tak na dně, že nemohu hnout ani prstem. Nemohu se modlit, protože jsem příliš zmatený. Jsem vyčerpaný a prázdný. Nemám, co bych řekl.“

David vyslovil to, co je typické pro volání spravedlivé duše, která snáší útok zastrašování: „Můj pád je už blízko, stále mám před sebou svoji bolest“ (Žalm 38,18). Bohu můžeme říci všechno o svých pocitech ze selhání. Můžeme s ním mluvit o zoufalství nad hříchy a pošetilými chybami. Při tom všem se ale nemáme nikdy zaobírat myšlenkou, že nás opustil.

David je pro nás příkladem člověka, který si prošel zastrašováním, ale neztratil přitom víru. I když byl na dně, nedovolil si nevěřit. Volal: „Neboť na tebe jen, Hospodine, čekám, Panovníku, Bože můj, kéž bys odpověděl!“ (Žalm 38,16)