Marie Magdalena představuje věřící, jejichž srdce je zcela odevzdané Kristu. V životě této ženy je zřejmá její láska a vztah k Ježíši.
Pokud víme, Marie Magdalena nebyla intelektuálka. Když se učedníci sešli, aby diskutovali o hlubokých otázkách kříže, pravděpodobně mlčela, protože ženy v té době jen zřídka mluvily otevřeně v přítomnosti mužů o duchovních věcech.Přesto ona měla něco, co oni neměli - zjevení!
„První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen.“ (Jan 20,1) Marie šla k hrobu, zatímco ostatní ještě spali. Když našla kámen odvalený a zjistila, že Ježíšovo tělo zmizelo, utíkala hledat Petra a Jana.
Když učedníci přišli a vešli do hrobu, uviděli úhledně složený lněný oděv, ale žádné tělo. Jasně pochopili, že Ježíš tam není. Bible říká, že tito dva učedníci „uviděli a uvěřili“ (viz Jan 20,8). Vzpomněli si na Ježíšova slova o jeho vzkříšení třetího dne. O dva verše dál čteme: „… učedníci se pak vrátili domů“ (Jan 20,10). Spokojili se s vědomím, že Ježíš tam už není, a tak se vrátili ke svým každodenním záležitostem.
Není tomu tak i v dnešní církvi? Mnozí křesťané říkají: „Viděl jsem moc evangelia, a tak samozřejmě věřím.“ Jejich vztah s Ježíšem stojí na pouhém rozumovém poznání. Ne tak tomu bylo s Marií. Poznání jí nestačilo. Chtěla Ježíše samotného a nechtěla jen tak odejít. „Marie však stála venku před hrobem a plakala“ (Jan 20,11).
Mariino srdce křičelo: „Tento svět je bez něj nesnesitelný. Nedokážu se vrátit domů.“ Milovala Pána a byla rozhodnutá zůstat tam, dokud její zlomené srdce nenajde odpověď. Ano, Mariino oddané a věrné srdce volalo a dostalo překrásné zjevení.
„Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo“ (Jan 20,11-12). Zatímco ostatní učedníci odešli zpátky domů, Marie viděla věci, které nikdo jiný neviděl, protože své srdce dala Ježíši.