Když mi Bůh poprvé připravil možnost vést sbor, odmítl jsem to. Často ke mně ohledně toho mluvil, ale já jsem měl slibně rozjetou kariéru u ottawské policie. Opustit policii by znamenalo přijít o peníze, státní důchod a respekt spolupracovníků.
Jednoho dne jsem se podíval z okna a uviděl tři nebo čtyři vrabce, jak vyzobávají něco ze sněhu. Bůh znovu ke mně promluvil: „Starám se o ně a zaopatřuji je. Nevěříš, že se o tebe postarám tím víc?“
Rozhodnutí převzít vedení sboru nebylo snadné. Lidé si mysleli, že jsem se zbláznil. Otec mi řekl: „Až nebudeš mít co jíst a v lednici nebudeš mít ani mléko pro děti, nechoď za mnou. Já ti nepomůžu. To, co děláš, je hloupost.“ Bylo těžké se vyrovnat s tlakem okolí. Dva z mých kolegů policistů, kteří byli také křesťané, vyjadřovali svůj nesouhlas poměrně hlasitě. Poukazovali na mé křesťanské povinnosti vůči manželce a třem dětem. „Chystáš se přivést svou rodinu do těžkostí.“
Jednoho dne jsem vyšel z výtahu a stanul tváří v tvář policistovi v uniformě. Znal jsem ho natolik dobře, abych věděl, že není věřící. Natáhl ke mně ruku a objal mě. Nic takového jako objímání na veřejnosti není v Kanadském Quebecu běžné, nikdo to nedělá. Ustoupil, podíval se na mě zamlženýma očima a řekl: „Nesouhlasím s tím, čemu věříte, ale máte odvahu, člověče. Vážím si toho.“
Když nastoupil do výtahu a odjel, chvíli jsem tam stál a uvědomil si, že první povzbuzení, které jsem dostal, abych udělal krok víry, přišlo od nevěřícího člověka.
Dobře jsem si uvědomoval, že na druhé straně mých otevřených dveří se objevil útes. Nebyl jsem slepý. Věděl jsem, že Bůh mě bude muset podepřít. Připadal jsem si jako Petr, který vystoupil z lodi. Svět mi nenabízel nic, co by mě podepřelo. Avšak od chvíle, kdy jsem vystoupil z lodi, bylo úžasné následovat cestu, kterou přede mě Bůh postavil.
„Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?“ (Matouš 6,26)