Co by si pomyslel muž, kdyby ho jeho nastávající pozvala k sobě domů, posadila do obývacího pokoje, a potom by odešla? Zatímco by čekal, ona by vařila, utírala prach, vytírala podlahu a vůbec by s ním nepromluvila.
Ježíš snáší stejnou bolest, jakou by snášel kterýkoli muž, jehož milovaná by jej neustále chválila a říkala mu zas a znovu: „Miluji tě,“ a přece by si ho vůbec nevšímala, nebo by si ho všímala jen trochu. Její slova by nezněla upřímně.
Jeho milá by možná tvrdila: „Vždyť na něho stále myslím.“ Slýchávám, jak to lidé říkají o Ježíši. „Po celý den na něho myslím při všem, co dělám.“ Jak na něho můžeš myslet po celý den, a přece jej neustále zanedbávat? Pokud by to udělala potenciální nevěsta, její tvrzení, že miluje, by bylo lží. Mohla by říkat svému snoubenci, že ho doopravdy miluje, ale její skutky by svědčily o opaku.
Pán říká: „Může panna zapomenout na své šperky, nevěsta na svůj svatební pás? Můj lid však na mě zapomíná po nespočetné dny.“ (Jeremjáš 2,32) Hovoří o tom i David: „Zapomněli na Boha, svou spásu, který v Egyptě konal tak velké věci.“ (Žalm 106,21)
Pán v Písmu odhalil svou bolest, aby ji viděl celý svět. Otevřeně řekl: „Můj lid mě bez přestání zanedbává po všechny dny.“ Proč by Pán o tom říkal světu? Neměli by milenci o svých neshodách mlčet? V případě Pána nikoli; chce, abychom věděli, jak je zraněný. Říká to celému světu, protože mu naše chování láme srdce.
Představ si, že jsi zasnoubenou mladou ženou a právě jdeš se svým budoucím chotěm k oltáři. Držíš ho za ruku a každému říkáš: „Dnes je náš svatební den! Miluji ho, je naprosto úžasný.“ Jakmile skončí obřad, zmlkneš a neřekneš mu ani slovo. Co si asi bude myslet? Nechtěl bych nevěstu, která vychvaluje mé ctnosti, na veřejnosti říká, jak mě miluje, mně říká, jak jsem vzácný, a potom ochladne a vyhýbá se společně strávenému času se mnou. To není pravá láska!
Milovaní, pokud každý den netrávíte kvalitní čas s Ježíšem při modlitbě nebo při čtení jeho slova, nemilujete ho opravdově a lámete mu srdce.
